22. 4. 2018

Fanoušek radního Šafaříka diskutuje o nezávislých analýzách Rady Českého rozhlasu na facebooku


V diskusi k prezentaci analýzy na téma „Parlamentní volby 2017“ označila mně předsedkyně Rady ČRo Hana Dohnálková za fanouška radního Petra Šafaříka. Můžete si poslechnout v odkazovaném audiozáznamu.

***
Audiozáznam veřejné prezentace nezávislé analýzy vysílání ČRo 18. 4. 2018 (téma „Parlamentní volby 2017“)

http://www.rozhlas.cz/rada/tiskovezpravy/_zprava/audiozaznam-verejne-prezentace-nezavisle-analyzy-vysilani-cro-18-4-2018-tema-parlamentni-volby-2017--1796081


***

Na facebooku jsem diskutoval s jiným fanouškem Českého rozhlasu. Jmenuje se Kamil a záznam prezentace výše uvedené analýzy si poslechl. Pak jsme k tomu vedli tuto diskusi:

Kamil napsal:
Njn, předsedkyní Dohnálkovou zase ovládly emoce, v jednom má ale pravdu. Já vůbec nechápu, k čemu Rada analýzy vlastně potřebuje. Rada si zadá analýzu, proběhne veřejná prezentace a tím to končí. Žádná veřejná diskuze o výsledcích analýzy na jednání Rady neprobíhá,  maximálně Rada analýzy používá jako určitý argument pro odpovědi na stížnosti posluchačů ve smyslu, tady se udělala analýza na to a to, můžete si počíst. V momentě, kdy Rada zastupuje veřejnost, bych očekával, že když už si zadává analýzy, že s nimi bude nějak dál pracovat, to se ale veřejně neděje. Jestli si o nich povídají na neveřejných jednáních samozřejmě nevím.
A druhá poznámka s tím také souvisí, proč by analýzy měly zajímat posluchače, když ani Radu příliš nezajímají, viz. lednová schůze kolem investigativních reportáží Janka Kroupy a spol,  na které zaznělo, že i když je Rada dostala pozdě, nebylo by podle Dohnálkové dobré jedná odložit, aby si je Rada mohla důkladně prostudovat. V oficiálních materiálech, které byly ten den na schůzi schváleny, se však na analýzy odkazuje a říká, že s nimi pracovala, přestože to není pravda ... Já popravdě analýzy pro potřeby Rady vidím spíš ve smyslu určitého šidítka, které slouží k tomu, aby Rada navenek mohla něco vykázat ze své činnosti. V závěrečné zprávě pro poslance totiž informace o zadávání analýz vypadají samozřejmě hezky ...

Tomáš napsal:
  To máš pravdu, Kamile. Rada jako taková analýzy vůbec nepotřebuje. Analýzy prosadil před časem Petr Šafařík. Celkem mi není jasné, co si od toho sliboval. Hlavní jejich závadu vidím v tom, že neodrážejí realitu. Třeba v období sledování, na které tady v záznamu upozorňuje ředitel zpravodajství Jan Pokorný. To je periodicky se opakující závada zadání. Analýzy sice Rada jako taková k ničemu nepotřebuje, ale aspoň to ukazuje na nějakou její aktivitu. Proto se ani všichni ostatní členové, kteří jsou zaměřeni proti Petru Šafaříkovi neodvážili veřejně říct, že analýzy jsou v současné době zbytečné. Ono je totiž příjemné, když každému členovi přijde na účet měsíčně třicet tisíc korun a předsedovi dokonce skoro padesát. Nebudou si pod sebou podřezávat větev. Až Šafařík v červnu odejde, bude už Rada jen přátelsky a pochvalně poklepávat generálnímu řediteli po rameni, tak jako to bylo před Šafaříkem. Tím, že ředitel zřídil funkci ombudsmana, která pod něj spadá, nevidí většina posluchačů už ani psát potřebu Radě, protože ombudsman s nimi komunikuje rychleji. Předpokládám, že po odchodu Šafaříka analýzy dřív nebo později nějak vyšumí.

Kamil napsal:
 Já se obávám, že co se týče zadání je problém v Petru Šafaříkovi, který neustále opakuje, že to tak má být a není v tomto případě nakloněn jakékoliv diskuzi ...

Tomáš napsal:
  Máš pravdu, problém je v Šafaříkovi, ale už dlouho nebude, protože v červnu opustí Radu. Pak už bude naprostá přátelská shoda mezi Radou a generálním ředitelem.

Kamil napsal:
 No, záleží na tom, kdo se do Rady dostane, jestli to budou ti všichni vyznavači ANO2011,  pak bude záležet na tom, jak se generální bude chovat a na čí stranu se postaví.

Tomáš napsal:
  Neposlušný generální ředitel se dá vždycky odvolat.

Kamil napsal:
 To jo, ale nějakou dobu to trvá než noví radní generálního blíže poznají, nebo než si společně najdou nějaký důvod, což v aktuálním složení Rady, kdy někteří členové mají ke generálovi vřelé sympatie, nemusí být tak jednoduché.

Tomáš  napsal:
Jistě i noví radní brzy pochopí, že je výhodnější mít ke generálnímu řediteli vřelé sympatie. Radní Šafařík bude jistě ještě dlouho po svém odchodu působit jako odstrašující příklad.

Kamil napsal:
 Nebo se rozhlas nakonec zestátní a pak už to bude úplně jedno ...

Tomáš napsal:
 To je taky možné.

Kamil napsal:
 Mimochodem, s Analýzami to sice nesouvisí, ale četl jsem program na dubnovou schůzi Rady Českého rozhlasu:
"- volba předsedy Rady ČRo
- volba místopředsedů Rady ČRo
- volba tiskového mluvčího Rady ČRo"
Tak nějak nechápu, koho chtějí volit a jak to chtějí změnit, Šafaříkovi brzy končí mandát a stejně ho v Radě nesnášej a z šesti se přece jen vybírá a mění poněkud špatně ..
.
Tomáš napsal:
  Mají to v nějakém svém vnitřním organizačním řádu, že předsednictvo rady se volí jednou za dva roky. Takže pouze splní to, co je v nějakých stanovách. Logické by jistě bylo, kdyby počkali měsíc, až tam budou ti dva členové, kteří budou zvolenií 25. dubna Poslaneckou sněmovnou. Ale takový je život.

Kamil napsal:
 Aha, to už jsou dva roky, co se volilo? To fakt letí 

4. 4. 2018

Ježíškova vnoučata 3.0.


Marie napsala:

PROSÍM PODPOŘTE NÁŠ SOUBOR SENIORŮ POSLEDNÍ VLASTENECKÁ DIVADELNÍ!
Znáte portál Hithit.cz? Pomáhá startovat nové literární, divadelní, filmové a výtvarné počiny. Náš spolek se též přihlásil.
Děkujeme za případnou sebemenší podporu a SDÍLENÍ.

hithit.com

Tomáš napsal:
Bože, Maruško! Je ráno! Nikoho nepodporuju! Mně taky nikdo nepodporuje a taky bych potřeboval, aby mě někdo podporoval.

Marie napsala:
Promiň. Takový povelikonoční nápad.

Tomáš napsal:
Já vím. Zeptat se, jestli já něco nepotřebuji , to tě nenapadlo. Jsem od narození na půl těla chromý, posledních dvacet let špatně vidím, byl jsem v invalidním důchodu, nyní ve starobním. Ale určitě se mám líp než ty.

Marie napsala:
Co na to říct? Jsem vychovaná v době, kdy masa byla víc než jedinec. Tvrdě s tím bojují, ale občas se to takhle projeví. O mém soukromí teď pomlčím...

Tomáš napsal:
Myslím, že jsem starší než ty. Nemá to cenu. Snažím se neotravovat jiné lidi, když už jim nedokážu pomoct.

Marie napsala:
Omlouvám se. Nechtěla jsem otravovat. Ale je to dobrý tip. Ještě se naučit rozlišit co potěší a co otravuje. Mám na čem pracovat

Tomáš napsal:,
To je jedno. Vím že pomoc nikdo nenabízí, ale jen hledá. Akorát mě nazdvihlo to, že v téže chvíli jsem dostal podobnou žebrací zprávu od Jožky Krále, jen na jiný účel. Takových žebracích zpráv dostávám několik za týden. To jsou jediné chvíle, kdy si na mě tzv. facebookoví přátelé vzpomenou.

Marie napsala:
Rozumím.

Tomáš napsal:,
Nerozumíš. Jako hodně lidí hledáš peníze odjinud na zbytečnosti. V tomhle státě je osmset tisíc lidí, kteří jsou v exekuci. Každý desátý.A ty místo abys někde pomohla, sama hledíš peníze. Na zbytný účel.

Marie napsala:
Rozumím.

1. 3. 2018

Úvaha nad útokem Jaromíra Soukupa na Českou televizi v televizi Barrandov v pořadu Kauzy Jaromíra Soukupa


      Včera jsem si  pustil záměrně televizi a poslouchal jsem, jak majitel televize Barrandov Jaromír Soukup hodinu a půl útočil na Českou televizi a chvílemi i na Český rozhlas. Byly to bláboly, měl poměrně málo argumentů a to, co řekl, za tu půldruhou hodinu zopakoval 5 až osmkrát.

   Ale v jednom měl pravdu. Veřejnoprávní média by měla dělat a vysílat takové pořady, které si soukromé televize nemohou dovolit. V Českém rozhlase mi opravdu chybí například vzdělávací pořady. To, co bývalo např. na Leonardu. Přednášky specialistů na různá témata, ale podána přístupným způsobem. Třeba jako byly přednášky Davida Vávry o architektuře, což byl cyklus. A mediálně dost propracovaný, protože na webu byl i synchronně provázen obrazovou prezentací - ale to už byla jen taková nadstavba. Nebo cykly o hudbě, jako měl Lukáš Hurník cyklus o hudbě  Da Capo na Vltavě.  Mně takové ty směsi vědeckých zajímavostí, které bývají na Plusu a už i na Dvojce  v Meteoru, připadají úplně na houby. A zvláště Laboratoř Martiny Maškové. Navíc mi připadá, že všechny celoplošné stanice vysílají to samé. A pak je to prokládáno těmi celopodnikovými akcemi jako jsou Ježíškova vnoučata nebo Den vody. Čili  také musím souhlasit se Soukupem, že veřejnoprávní instituce typu televize a rozhlas by neměla stavět svou činnost na organizování charity. Říkal, že Člověk v tísni je charitativní organizace České televize. O tom už nemluvil, že v rozhlase je Světluška. Ale to jsem si vždycky říkal já: proč rozhlas věnuje tolik energie a prostředků do Světlušky a přitom mu tam chybí pořad pro slepé. No, to je jedno. V současné době já osobně bych viděl řešení stavu v ČRo jeho sloučením s ČT. Nikoli ale zrušením koncesionářských poplatků. Jejich výhodu vidím v tom, že se nedají přesouvat v rámci státního rozpočtu. O tom sloučení píšu samozřejmě jen z pohledu zvenčí. Vůbec by mi nevadilo podstatné omezení stanic Českého rozhlasu jen na tři celoplošné, z nichž jedna by byla sestavena pouze z regionálního vysílání. 

   Hezky to řekl Jan Jirák v posledním Jak to vidí… na stanici Český rozhlas Dvojka:  Je otázkou, jestli jsou masová média se vrátit ke svému významu, který měla před facebookem.

19. 2. 2018

Oslava třicátin

Tomáš napsal:

Včera jsem strávil večer v v jednom baru. Bára  tam oslavovala třicáté narozeniny.

    Docela dobře se pamatuji, jak jsem prožil své třicáté narozeniny já. Můj otec mě pozval do přepychové restaurace uprostřed Prahy na večeři. Už si ani nepamatuji, co jsme tam měli k jídlu, ale dodnes si pamatuju jednu věc. Na závěr si otec nechal vystavit účtenku s razítkem, což tehdy nebylo tak zvykem jako dnes, protože neexistovaly žádné počítače a účet se musel dělat ručně. Když jsem se otce zeptal na co to potřebuje, řekl, že si to nechá proplatit jako obchodní večeři. To byl jeho dárek k mým 30 narozeninám. Otec byl tehdy pracovníkem podniku zahraničního obchodu a mohl si dovolit určité věci, o kterých se jiným lidem ani nezdálo. Bohužel dával najevo, co všechno může a co jiní nemohou. I mě tím dával najevo, že já jsem nikdo a jakého postavení se on dopracoval.



   Tahle ta fotka mi to připomněla. Snad proto že jsem na ni vyfocen zezadu a jsem velmi podobný svému otci ve věku, kdy byl on v mém nynějším věku. Průhledem mé ruky je vidět kamarád Jirka. Když mně bylo 30 let, bylo Jirkovi  o pět let méně, tedy 25. Určitě žil jiným způsobem než já, protože já jsem v té době už byl zaměstnán na vesnici.

   Zatímco já dnes čekám, kdy skončí můj život, Jirka píše knihy o tom, jak to za socialismu bylo špatné a o své nenávisti k tehdejšímu režimu a o lásce k ženám a rockové hudbě. Mám dojem, že do toho dnešního světa už nepatřím. Pořád se peru s tím, co bylo v minulosti a budoucnost je nulová. Nepociťuji nenávist k nikomu ani k ničemu, ale také nepociťuji lásku k nikomu ani k ničemu. Jen prázdno a vlastní neschopnost.

   Tento příspěvek není výzvou ke komentářům o minulosti. Jen beznaději v budoucnosti. Třeba bych ho sem vůbec neměl dávat, protože jen málo z těch, co mám v přátelích, mě zná déle než jsem na facebooku a žádné optimistické kecy nemají význam.

Jirka napsal:

   Tome, do dnešního světa už nepatří nikdo z nás starých, jen si tě dovolím drobně opravit, moje knihy nejsou o nenávisti, jsou o skromném boji s totalitním režimem, jejich hlavním posláním, aspoň z mého úhlu pohledu, proto je taky píšu, je zachování svědectví o tom, jak strašný to tehdy bylo, když se mladej člověk nechtěl podvolit lži. Popsat to jenom jako nenávist je hrozně zjednodušující. K meritu tvýho komentáře: na smrt čekáme všichni, bohužel, to je náš úděl, stáří je na hovno.

5. 2. 2018

Nové technologie a starší lidé

na facebooku napsal Martin Vaculík

   Chtěl bych ještě naposledy napsat něco k tomu Zemanovi. Že stoupá množství lidí, kteří se v dnešním světě prostě nechytají. Že za žádný jiný jeden lidský život se zatím nestalo, aby čtyřicetiletý člověk byl tak nepoužitelný, když se jen odmítl učit nové věci. Ať jel vesničan vozem do Prahy v roce 1950 nebo 2010, za parkování zaplatil vždy hotově - jinému člověku či automatu. Pro hudbu se chodilo do obchodu dvěstě let, hotely se rezervovaly telefonicky od doby, co telefon vzniknul.

   Kdo si dnes neumí bleskově instalovat do mobilu aplikaci a tím mobilem i zaplatit, stává se nekonkurenceschopnou lamou - aspoň co se parkovacích zón týče. Dovleče svých 50 kilo nadváhy k parkovacímu automatu, kterých je málo - protože většina platí mobilem. Za hlasitého mrmlání fronty za sebou přijde na to, co na tom displeji mačkat, a ono to po něm chce SPZ. A tu si nepamatuje. Takže druhá procházka k autu, podruhé fronta a sílící přesvědčení, že do Prahy už nikdy. 

   Podobně kdo si neumí zaplati Spotify, musí poslouchat furt jen ta svá stará cédéčka. Kdo neovládá Booking, platí za ubytování v hotelech až třikrát víc než ten, kdo jej v mobilu, včetně tolik potřebného datového připojení, dávno má. Těch věcí, kterými otevření lidé získávají náskok, je víc a víc: Dynamické navigace, díky níž mladí kolegové schůzky stihnou, zatímco starší bez aplikace Waze či dopravních map, stojí v zácpě. Platby přes paypal za výhodné zboží, on-line aukce s reálnou šancí dostat se k něčemu hluboko pod tržní cenou: Na druhé straně pak obchodníci, kterým nezbývá než víc a víc ždímat ten zbytek, co ještě nakupuje postaru.
Prostě roste počet třeba i kvalifikovaných lidí, přes které se dravé mládí žene zcela dehonestujícím způsobem. Kteří jen koukají, kde kdo zas byl na dovolené, co všechno stíhá, zatímco oni stojí v kauflandu frontu u kasy.


   Často i mlčí, ale frustrace roste a podvědomá potřeba šlápnout nějak na brzdu s ní. Ten Zeman se svým tlačítkovým mobilem, pivem a tlačenkou jim nějak ztělesňuje časy, kdy ještě nebyli pátým kolem u vozu. Toto mohou být u slušní voliči současného prezidenta Zemana. Tento text bych chtěl věnovat svému strýci Jan Vaculik, na který se katastrofě, co nás s prezidentskými volbami postihla, věnuje velmi svědomitě - tento pohledu mu tam ale malinko chybí.

31. 12. 2017

Silvestr

Silvestr Prát
měl by mě srát.
Jako klasik mého oboru
stal se předmětem
zkouškového hororu.
Dnes už nikdo neví, kdo to byl
a jak jsem se po úspěšné zkoušce
v blízké hospodě zlil.

30. 12. 2017

PF 2018

Přeji čtenářům Tomova deníku, kteří sem snad občas nahlédnou, vše nejlepší v roce 2018.

Tomáš



17. 11. 2017

Pozvánka na Rozhlasovou sobotu 2. prosince 2017: Setkání Klubu rozhlasové analytické publicistiky (KRAP)

Vážená členko, vážený člene,
v sobotu 2. prosince od 14 hodin se všichni můžeme sejít v rozhlasové budově v Galerii Vinohradská na ulici Vinohradská 12, v Praze.
Společně s celým jádrem se na vás těší na nyní plánovaném setkání v sobotu 2. prosince.
David Klíma

PROGRAM SETKÁNÍ KRAPu 2/12/2017 v Galerii Vinohradská
Vážená členko a vážený člene Klubu rozhlasové analytické publicistiky,

plním slíbené a předkládám vám aktuální podobu programu našeho setkání v Galerii Vinohradská 12 v sobotu 2/12.


PROGRAM: 

14:00 - 14:10 Úvod

14:10 - 15:00 Host (Dr. Pokorný Milan, ombudsman Českého rozhlasu)

15:00 - 16:00 Setkání s tvůrčími pracovníky
- Rathouská Kateřina (stanice Vltava, pořady Čajovna a Minutová hra)
- Titlbach Filip (stanice Wave, pořad Kvér a redakce zpravodajství)

16:00 - 16:30 Volná diskuze


Všichni v jádru (Roman Elner, Jiří Kalibera, David Klíma, Filip Musil a Libor Pátý), které se stále pravidelně každý měsíc schází, se na setkání velmi těšíme.

Klub rozhlasové analytické publicistiky (KRAP)

materiál ke stažení (klikněte na odkaz) 
[na základě poslechu vysílání Českého rozhlasu v období: srpen – říjen 2017]


KLUB ROZHLASOVÉ ANALYTICKÉ PUBLICISTIKY (KRAP):

KRAP jako klub posluchačů na webu Českého rozhlasu:

VZPOMÍNKA NA WABIHO DAŇKA A 17. LISTOPAD

Dnes je 17. listopadu 2017. Den vzpomínek.

   Zjišťuji, že je to den vzpomínek poměrně smutných, i když s veselým podtónem.

   Po včerejším poměrně bujarém večírku, který jsem zakončil v Baru Behind the Curtain na Žižkově, jsem ráno ještě v posteli otevřel facebook a tam na mně vykoukla smutná zpráva, že zemřel zpěvák Stanislav Daněk, známý pod přezdívkou WABI..

   A tu se propojily mé vzpomínky, jak Wabi otevíral před osmi lety tématickou výstavu kresleného humoru mému příteli a jednomu z předsedů Strany mírného pokroku v mezích zákona Josefu  Kučerovi, známému více pod přezdívkou KOBRA. Ten už také není dva roky mezi námi.

   Výstava kresleného humoru na Magistrátu hl. m. Prahy, která zapadala tématicky do Kobrových Salonů kresleného humoru z Malostranské besedy a z Mánesa, připomínala tzv. pendrekové období mezi léty 1969 a 1989. Novinář Ivan Bednář tehdy pohovořil o kryptokomunistech, kteří se v politice stále drží. Výstava byla v roce 2009, ale když věnujete 6 minut času přiloženému videu z vernisáže, kde zazpíval Wabi Daněk, zjistíte, že ta jména, o nichž mluví Ivan Bednář, se v politice vyskytují i po dalších osmi letech.


   Video z vernisáže je tedy připomínkou nejen 17. listopadu, ale také vzpomínkou na Wabiho Daňka a Josefa Kobru Kučeru. Wabi přede dvěma lety zazpíval Kobrovi na pohřbu ve strašnickém krematoriu. Kdo zazpívá Wabimu?



11. 11. 2017

Jak pan René přišel o Gromana

   Na veřejné schůzi Rady Českého rozhlasu 31. října 2017 oznámil generální ředitel Českého rozhlasu, že z funkce šéfredaktora stanice Český rozhlas Dvojka PhDr. Martin Groman. Do funkce nastoupil 1. srpna 2016 - viz odkaz. Ve funkci tak vydržel pouhých 17 měsíců. Tento článek je přepisem několika minut audiozáznamu z veřejné schůze, na níž generální ředitel s touto skutečností Radu ČRo seznamuje. 

■     ■
René Zavoral, generální ředitel ČRo:
Ta druhá personální informace už tak pro mě tak radostná není.  Nicméně já jsem se jí rozhodl vyhovět. A to je informace že k 31. 12. letošního roku se rozhodl rezignovat na svojí funkci na vlastní žádost pan šéfredaktor stanice  Český rozhlas Dvojka pan Martin Groman. On mi nějakým způsobem své důvody sdělil a já jsem je přijal, akceptoval a samozřejmě pevně  doufám, že spolupráce jeho s Českým rozhlasem nekončí, že spolu budeme v dalším kontaktu a že určitě bude i nadále externě spolupracovat, ať už se stanicí Český rozhlas Dvojka nebo Český rozhlas Vltava. Pokud jde o jeho nástupce či nástupkyni, tak tady mě čekají ještě dva měsíce, řeknu nějaká rozhodování a vyjednávání a uvažování spolu s paní programovou ředitelkou Evou Hazdrovou Kopeckou. A pevně doufám, že od 1. ledna nejpozději bude mít stanice novou šéfredaktorku nebo šéfredaktora mít bude.  Na tomto místě mi dovolte, abych i Martinovi Gromanovi poděkoval, protože odvedl jistý kus práce. A ono samozřejmě působení v tak rozličné a složité stanici jako je Český rozhlas Dvojka není úplně jednoduché.  Děkuju.

Mgr. René Zavoral, generální ředitel Českého rozhlasu na veřejné schůzi Rady Českého rozhlasu


Hana Dohnálková, předsedkyně Rady ČRo:
Děkuju také. Já bych začala odzadu. Nejdřív se zeptám kolegů, jestli nechtějí nějaký dotaz vznést k tomu odchodu pana ředitele Gromana.  Pan kolega Šafařík.

Petr Šafařík, člen Rady ČRo:
Já bych svůj dotaz uvedl tím, že z pohledu Rady Českého rozhlasu se nabízí ta agenda podnětů a stížností posluchačů, A tam si myslím, případně mě kolega opraví, že vlastně téměř nic kritického nepřicházelo ve srovnáním s předchozím obdobím. Takže … a soudím i z toho, jak pan doktor Groman vystupoval. Jednou jsme ho měli také jako panelistu, kterého pozvala Rada Českého rozhlasu na jaře 2016 k jedné debatě, shodou okolností k tématu Vltavy. Tehdy ne Dvojky. Tak můj dojem z řady těchto zdrojů je takový, že to byl člověk znalý, který Českému rozhlasu prospíval. A soudím také, že ani asi v té agendě ombudsmana Českého rozhlasu, kam odplynula řada podnětů, případně stížností těch lidí, kteří komunikují vůči Českému rozhlasu, respektive odplynula také od Rady Českého rozhlasu přímo k ombudsmanovi Českého rozhlasu, tak soudím, že ani tam nějaké závažné problémy nebyly. Takže ta otázka moje je, co teda, možná teda, jestli je možné říci něco více, proč takový člověk odchází z Českého rozhlasu. Pokud tedy … když nebylo řečeno, že jde třeba k jinému vysílateli, tak jestli je možné říct nějaký důvod a ta hlavní otázka: změní ten odchod něco ze směřování Dvojky? Jak se to odrazí do programu, do práce té stanice?

Hana Dohnálková, předsedkyně Rady ČRo:
Pan generální ředitel.

René Zavoral, generální ředitel ČRo:
Děkuju. Pokud jde o směřování Dvojky, víte já u Dvojky jsem téměř  rozpolcen, protože to je stanice, které nesmírně fandím. Na druhou stranu pokles její poslechovosti bohužel pokračuje. Ono sice možná někomu se může zdát, že je nějakým způsobem stabilizován, ale já tomu nevěřím a samozřejmě pokud ta čísla budou teď v listopadu lepší, tak tomu zatleskám, ale moc tomu sám za sebe nevěřím. To je jeden fakt. Že poslechovost Dvojky, marná sláva, prostě není taková, která by odpovídala tomuto typu stanice. Nehledě na to, že i kdybych měl poměřovat míru nákladů na tu stanici, tak samozřejmě ta čísla pro mě uspokojivá nejsou.  A teď neříkám, prosím, že za to může kolega Martin Groman. Pro mě Dvojka je velkou kapitolou, o které se s paní ředitelkou Hazdrovou Kopeckou budu chtít bavit. Je to pro mě pořád výkladní skříň, kterou bych rád budoval, ale neumím se, ale jsem bytostně přesvědčen, že Dvojka musí projít zásadním přeprogramováním. Přeprogramováním celého formátu, má-li vůbec upoutat dnešní čtyřicátníky nebo pětačtyřicátníky.  Neumím si představit, že v té dnešní stávající podobě Dvojka bude nabírat své posluchače. Nevěřím tomu. Nevím, kde by je nabírala. Není schopna je sebrat ani Impulsu, ani Frekvenci. Nové posluchače nenabírá, čili z mého pohledu tady určitě budeme muset přemýšlet nad tím, jak vůbec tuto stanici do budoucna zcela jednoznačně přeprogramovat. Od základu.  To, co se týká pana Gromana: podívejte, já obecně razím jednu věc. Pokud někdo přijde a podá výpověď, že nechce spolupracovat na projektu Českého rozhlasu tak, jak jsem jej nastínil já, tak já těmto lidem bránit nebudu.  Já jsem dalek toho, abych někoho přemlouval, aby v rozhlase zůstával. Buď prostě chce spolupracovat, chce pracovat, baví ho ta věc anebo nikoliv. To, co samozřejmě není tajemstvím nebo respektive možná je veřejným tajemstvím, jest to, že mezi nebo v rámci vedení stanice, mezi panem šéfredaktorem a vedoucí programu je jakési napětí, jakési pnutí v pojetí a směřování stanice.  Dvojka, na jednu stranu si myslím, že  takové napětí a pnutí je vždycky zdravé k tomu, aby se stanice mohla posouvat dál, na druhou stranu pro někoho to může být nepříjemné.  Já jsem bytostně přesvědčen, že i to, že někdo má jiný názor, že k tomu přistupuje jinak, se v rámci té stanice dá ukočírovat. A je to jenom na tom manažerovi a šéfovi, zda je schopen si na stanici,  řekněme, i sjednat pořádek, být razantnější, umět přesvědčit své lidi ve stejném směřování nebo nikoliv.  Pan šéfredaktor Groman je člověk, řekněme, jemný a citlivý, a z mého pohledu evidentně pro něj možná tento způsob, i trošku loktařské práce nebyl přijatelný. Já jsem prostě na jeho žádost, se kterou přišel, byť mě to je líto, byť mě to mrzí, tak jsem ji plně akceptoval, s tím ale, že jsem se s ním domluvil o tom, že není všem dnům konec, že není všem dním a týdnům konec a já budu velmi rád, když opravdu v tom spojení s Českým rozhlasem bude. A konec konců on předtím, než na Dvojce začal pracovat ve funkci šéfredaktora, tak vytvářel řadu zajímavých pořadů pro Vltavu. Jestli tomu tak bude i nadále, nebo jestli se bude angažovat i u Dvojky nebo u Plusu, tak to se ukáže. Ale určitě takhle jsme se spolu i bavili.  Nerozcházíme se ve zlém a pevně doufám, že prostě Českému rozhlasu zachová nějakou  svoji autorskou přízeň.

Petr Šafařík, člen Rady ČRo:
Děkuji.

Hana Dohnálková, předsedkyně Rady ČRo:
Tak jestli to je postačující.  Ještě pan kolega Vejvoda.

Jiří Vejvoda, člen Rady ČRo:
Malou poznámku, protože to bychom tady mohli být do rána.  Shodou okolností tady sedí hned tři lidé. kteří svého času Praze, potažmo Dvojce, šéfovali.  A to, o čem mluvil pan generální,  jak je to drahá stanice potvrzujeme, protože mimo jiné je to stanice, která vysílá na VKV i na středních vlnách.  To stojí strašlivé peníze.  A druhá věc znamená, že pan generální mluví o nějakém zásadním pohledu na změnu, protože  je to krásný, ale dinosaurus v Evropě, v tom smyslu, že to je plnoformátová stanice, která vysílá pro všechny a to riziko je, že také pro nikoho.  A to zúžení, přesnější zpřesnění cíle včetně posluchačské skupiny asi bude to základní. Pán Bůh chraň, že bych chtěl v té věci radit. Spíš shrnuji, jak je to obtížný úkol.  Děkuju.

Hana Dohnálková, předsedkyně Rady ČRo:
Děkuju. Já za sebe, ale možná, troufám si říct i za kolegy radní bych také ráda poděkovala panu šéfredaktoru Gromanovi za to, že vnesl určitě spoustu kladných vkladů do vysílání Českého rozhlasu Dvojky a doufáme také, že bude dále s Českým rozhlasem spolupracovat. Takže tolik za nás, doufám, že to není nic proti ničemu. Tolik od nás tady přítomných.z Rady.
■     ■

PhDr. Martin Groman, současný šéfredaktor stanice Český rozhlas Dvojka 
na Dni otevřených dveří Českého rozhlasu


   Dodejme, že dva bývalí  šéfové stanice Český rozhlas Dvojka – Jiří Vejvoda a Miroslav Dittrich v současné době zasedají v tomto orgánu, který má být kontrolou veřejnosti nad veřejnoprávním rozhlasem.

čas citovaného úseku 25:56 – 34:13 minut

8. 11. 2017

Procházky uměním, Jitka Hosprová a muzeum Bedřicha Smetany

    Je zajímavé, jak málo se dá zachytit z atmosféry koncertu na fotografii.



Včerejší koncert z cyklu Procházky uměním, který pořádá violistka Jitka Hosprová byl ozvláštněn tím, že se nekonal v moderních zrekonstruovaných prostorách Muzea Kampa, ale na protější straně Vltavy v novorenesanční budově muzea Bedřicha Smetany. V tomto pro koncerty nevelkém starobylém prostoru měl jsem dojem, jako bych se ocitl v některém domácím salónu devatenáctého století, kde se provozovalo domácí muzicírování. Těsná blízkost vystupujících umělců a publika umožnila mě snad poprvé v životě vnímat to, čemu se říká kvadrofonní zvuk. Ale zvuk přirozený, bez jakýchkoli elektronických zesilovacích zařízení. Jednak bylo naprosto identifikovatelné, ze kterého místa hraje každý hudební nástroj a jednak jsem vnímal i sytost zvuku v prostoru. Prostora tohoto sálu nebyla úplně stísněná, ale nebyla natolik velká, aby posluchač vnímal dozvuk. Hrálo maximálně pět nástrojů (smyčkové kvarteto a sólová viola nebo smyčcové kvarteto a harfa.

   Jitka Hosprová věnuje na svých koncertech velkou pozornost uvádění děl soudobých autorů, to znamená autorů 20. a 21. století, a ty žijící pokud možno zve, aby si poslechli provedení svých děl živě. Program koncertu nebudu rozepisovat, můžete si ho přečíst na jedné z přiložených fotografií. Jak je vidno, kromě známého Dvořákova smyčkového kvintetu č. 3 Es dur, jednalo se hlavně o soudobá díla. Také dva žijící autoři, prakticky moji vrstevníci, Sylvie Bodorová a Michal Müller, byli přítomni a paní Hosprová s nimi udělala vždy krátký rozhovor o provedené skladbě.

   Přítomna byla i Taťána Kovaříková, autorka mimořádně efektních zlatých šatů, ve kterých Jitka Hosprová včera vystupovala.

   Zvláštní bylo, jaké vzpomínky ve mě koncert vyvolal. Vůbec se nepamatuju, že bych někdy muzeum Bedřicha Smetany navštívil. Ale vybavila se mi postava obtloustlejšího dobrosrdečného pána z mého dětství. Byl to spolužák mého otce z karlínské reálky, jmenoval se Miloslav Malý a za mého dětství byl ředitelem muzea Bedřicha Smetany. Měl chatu blízko naší chaty na Sázavě a navíc, tuším, vzal si za ženu sestru jiného otcova přítele. Občas mě moje matka upozorňovala, když měl pořady o hudbě nebo rozhovory v rádiu. V relativně pozdním věku se jim narodila vymodlená dcera, kterou velmi opečovávali, protože byla často nemocná. Bohužel se však přihodila tragédie. Když bylo té dívce osmnáct, udělala si řidičák, v době nepřítomnosti svých rodičů si bez dovolení půjčila jejich auto a s přítelem si vyjela na výlet. Byla to její první samostatná jízda a také poslední. Tahle rána se na duši rodičů už nikdy nezahojila. O řadu let později dr. Malého stihl podobný osud. Jel autem po Praze, na křižovatce zastavil na červenou a v té chvíli dostal infakt, který nepřežil. Má hrob nedaleko hrobu mé matky.

   Tahle odbočka ke koncertu Jitky Hosprové samozřejmě nepatří, ale to místo vyvolalo mou asociaci.

   Na koncerty Jitky Hosprové chodím rád nejen kvůli hudbě, ale také proto, že poslední roky nemám příležitost vidět vybrané společenské chování a dobře zorganizovanou společenskou akci. Jitka Hosprová umí velmi poutavě vyprávět o hudbě, její řečovou kulturu jí mohou závidět i dlouholetí rozhlasoví redaktoři. Je vidět, že má rozsáhlé hudební znalosti, které využívá k sestavení programu a k přizvání hudebních spoluúčinkujících. Je si vědoma toho, že druh hudby, kterému se věnuje, není při živém vystoupení určen pro obří megasály, kam se vejde několik tisíc nebo i několik desítek tisíc lidí. Proto má radost z každého diváka, který její koncerty navštěvuje opakovaně.

   Minulý měsíc natočila redaktorka Českého rozhlasu Jana Vašatová s Jitkou Hosprovou víkendový pořad Na návštěvě, Byl to rozhovor o hudbě s hudbou, kterou má Jitka Hosprová ráda. Pořad Na návštěvě se vysílá na stanici Český rozhlas D-Dur. Šéfredaktor stanice Lukáš Hurník udělal potom anketu, kde se dotazuje posluchačů, u kterého umělce se jim návštěva nejvíce líbila. Mrzelo mě, že pro Jitku Hosprovou jsem hlasoval jenom já. Pokud jste onen osmihodinový víkendový pořad poslouchali, přidejte se ke mně v oné anketě! Odkaz - https://www.facebook.com/groups/235805260281910/permalink/249277435601359/

   Fotografické momentky, které jsem použil k přilákání k tomuto textu, nemohou ani přiblížit atmosféru koncertů z cyklu Procházky uměním, která je neopakovatelná. Bohužel ani krásné zlaté šaty módní návrhářky Taťány Kovaříkové nepůsobí tak skvěle jako ve skutečnosti.


   A na závěr jednu poznámku. Včerejší koncert se konal 7. listopadu. Pravidelně o tomto datu vystupuje herec Vladimír T. Gottwakl s monodramatem Koba. které připomíná hrůznosti stalinismu. Už jsem ho viděl jedenáctkrát a šel bych i po dvanácté. Ale nemohu být všude. Tak zase jindy, Vladimíre!



















31. 10. 2017

Vzpomínka na 31. října 2014, na vysílání Ranního kartáče na rádiu Kiss 98

Dal bych si kafe,
ale jsou čtyři hodiny ráno.
Na fejsbúku nikdo neblafe
a není tam žádné drámo.
Marcel Šůcha vstává,
pleš si leští a do pucu dává.
Přemejšlí, čím začne ráno na Kissu,
páč má to v práce popisu.
Jeho Ranní kartáč
není mámin kafáč.
Neví, že se bude přetahovat s Gondíkem,
až posluchači cvaknou rádiovým knoflíkem.
Gondík to je na Dvojce Duhanův sluha,
směje se, až to uši trhá.
Býval to dobrý herec
a teď je to rozhlasový blbec.
Marcel ten nikdy hercem nebyl,
ale v rádiu to není žádný debil.
Úderem šesté pustí slovo čuhelí
a duše posluchačů se jen tetelí.
Den nemůže být nikdy v prdeli,
když začíná s tebou, Marceli !


**********
Připomeňme si zvukovou upoutávku na Ranní kartáč
Marcela Šůchy na rádiu Kiss 98.

22. 10. 2017

Moravec a Soukup

   Po delší době jsem v otevřel televizi, abych viděl, koho si pozval Václav Moravec do svého pořadu k nedělnímu obědu. Opět to bylo od nás ze žižkovské věže. Seděli tam dva nebo tři mně neznámí lidé, které jako obvykle Moravec vyslýchal, jako když pan učitel kárá nezvedené žáčky. Nevydržel jsem to ani do chvíle, kdy by se na obrazovce objevily titulky, z nichž bych se dozvěděl, kdo tam diskutuje.

   Začal jsem listovat televizními kanály. V téže chvíli vysílala TV Barrandov povolební rozhovor Jaromíra Soukupa s prezidentem Zemanem. To byl úplně jiný typ rozhovoru. Jako když se sejdou dva lidé u kávy a povídají si na nějaké téma, které zajímá oba. Soukup zbytečně neskákal Zemanovi do řeči a Zeman kupodivu tentokrát nikoho neosočoval. Zeman sice neříkal nic, co by předtím neopakoval už několikrát, ale přesto jsem se vydržel, díval asi čtvrt hodiny. Pak jsem se věnoval aktuálnímu ladění televizních programů.

   Když jsem se znovu dostal k listování jednotlivými televizemi, na TV Barrandov už skončil rozhovor Jaromíra Soukupa s prezidentem Zemanem a běžela tam repríza jeho diskuse s Andrejem Babišem ze včerejšího povolebního večera za účasti publika. . Babiš je Babiš. Jak mluví, všichni víme. Přesto dovedl Jaromír Soukup udělat z rozhovoru zajímavou podívanou. Opět jako v rozhovoru se Zemanem mluvili spolu dva rovnoprávní lidé, nikoli učitel a žák. Vydržel jsem to asi půl hodiny, protože to byla zajímavá podívaná. Babiš povídal o tom, že když nepřišel do Otázek Václava Moravce, zůstala tam pro něj prázdná židle. Soukup řekl, že TV Barrandov si nemůže dovolit vysílat prázdné židle.

   Později odpoledne mi aplikace v mobilu nabídla povolební debatu České televize s lídry vítězných stran. Místo Babiše tam seděl Faltýnek. . Babiš evidentně nemohl, když si v té chvíli povídal na TV Barrandov. Moravec opět řídil diskusi tak, aby politici odpovídali podle jeho návodných otázek. Ke konci pořadu po nich Moravec chtěl, aby říkali něco, co ještě neměli projednáno ve svých stranických grémiích a to už se proti němu vzbouřili všichni nezávisle na politické příslušnosti.


   Nechci srovnávat Václava Moravce a Jaromíra Soukupa. Každá z těch dvou televizí má jiný cíl. Ale přesto si myslím, že by vedení České televize mělo začít uvažovat nad tím, kdo by udělal stěžejní politické pořady zajímavěji než Václav Moravec. 

13. 10. 2017

Vzpomínka na 13. říjen 2014

Nespi, blázne,
kde to vázne?
Dostal jsem asi nějaký amok,
chytil mě alergický otok.
Sliznice zduřely v nose, v krku a na plicích,
dostal jsem průjem jak smečka psů honících.
Snad zabere pilulka Zyrtecu za chvilku,
zas bude dobře, andílku.
Je hodina duchů, jsou tři hodiny v noci,
zvládnout to bez prášku není v mé moci.
Zase jsem tím lékem polapen,
zase budu celý den unaven.
Třeba budu ještě chvíli spát
a něco hezkého se mi bude zdát.
Chvála Bohu, že je alergie zažehnána,
chtěl bych se dočkat krásného rána.
Lidé bděte, měl jsem vás rád,
nemám rád otoky, chce se mi spát.

8. 10. 2017

Blondýny a hnědovlásky

Miluji krásné ženy, i když je mi to houby platné. V mládí jsem měl nějak zafixováno, že krásná žena musí být hnědovlasá. Ideálem krásy pro mně byla ze známých osobností Claudia Cardinale. Rád jsem chodíval na filmy s ní, protože se bylo na co dívat. Mé dětství bylo v době, kdy televize nebyla ještě rozšířená, ale jednosálová kina byla téměř na každém rohu. Na plakátech a na vývěskách před kinem se ještě psalo, zda se jedná o film barevný. Zajímavé, že blondýny se mi v mládi nikdy nelíbily. Uznával jsem, že některé jsou ASI hezké, ale u mě měly prostě mínus. Říkal jsem si: kdyby tahle měla hnědé vlasy, byla by docela hezká. Zvláštní je, že do mého reálného života mi osud přistrkoval spíš blondýny než tmavovlásky. A hnědovlásky už vůbec. Pak jsem prošel takovou fází "lepší blondýna než žádná". Teprve hodně po čtyřicítce jsem se naučil ženy nerozlišovat podle vlasů, ale podle celkového dojmu a něčeho podprahového, co z nich na mně vyzařuje. Nikdy to na mně nepůsobí z obrázku, ale jen při skutečném fyzickém setkání. Vůbec v tom nehraje roli, zda se jedná o ženu mediálně známou nebo o ženu z takzvané šedé zóny. Dnes jen mohu litovat, že mi tato schopnost nebyla dána už v mládí, ale že jsem se k ní musel propracovat dvěma desítkami let poměrně nepříjemných zkušeností.


2. 10. 2017

Vzpomínka na 2. října 2016



Sešly se šukací panenky
a záhy si odložily halenky.
Ta první si vykasala sukni
a řekla té druhé: Vzteky pukni!
Ta druhá však nemohla odpovědět.
Měla totiž plnou pusu;
dostala skvělý dárek.
Byl to dlouhy a silný teplý párek.
A ta první nemeškala
a dala si tatarský biftek.
To vám byla lidi mela,
když se chtěla s pány líbat,
měla česnekový dech.
Ten tatarský biftek
to je taky maso,
uvažuji, na kterou z nich
nahodím své laso.

28. 9. 2017

Byla Hurníkova Vltava sebestředná a elitářská?


  
■     ■
■     ■

Já osobně jsem i po víc než roce přesvědčen, že Vltava pod vedením Lukáše Hurníka nebyla ani elitářská, ani nevzhlížela sama k sobě. Navíc musím i s odstupem času znovu Hurníkovi vyseknout hlubokou poklonu, že dokázal udržet Vltavu na vysoké úrovni za nepředvídatelného generálního ředitele Petra Duhana, kterému sekundoval programový náměstek René Zavoral. Jsem rád, že Hurník neobrátil Vltavu nohama nahoru, tak jako to udělal Jaromír Ostrý se stanicí Praha. Budiž přičteno Renému Zavoralovi k dobru, že se za rok a půl snažil odstranit ty nejkřiklavější hrůzy ve vysílání ostatních stanic, které vznikly za Duhanova vládnutí. Nevyčítám mu dnes, že odvolal (po vzájemné dohodě J ) Hurníka z vedení Vltavy, protože tak učinil i v jiných stanicích (např. Dvojka, Junior, Wave, Hradec Králové) a také v Centru výroby, kde mně to na rozdíl od Vltavy potěšilo. Jsem rád, že Lukáš Hurník neodešel z rozhlasu a že mu nyní bylo svěřeno vedení těch dvou hudebních stanic. Doufám, že těm dvěma stanicím vybuduje nyní pevnou pozici v nabídce stanic Českého rozhlasu. Myslím si, že ty dvě stanice by měly Vltavu doplňovat a ne jí konkurovat. Současnému šéfredaktorovi Vltavy nezazlívám, že se vymezuje proti minulosti Vltavy. On byl angažován až několik měsíců po Hurníkově odvolání. Víme dobře, že na místo šéfredaktora Vltavy byl vypsán konkurz, z jehož uchazečů si generální ředitel nevybral. Fischer tedy nepatřil primárně k těm, kteří snad poukazovali na to, že Hurník vede Vltavu špatně. Využil nabídky ze strany Českého rozhlasu a na tom není nic špatného. Jako jeho klad vidím to, že se nesnažil hned po svém příchodu o násilné změny ve vysílání. Z toho, co zatím vím, by mohla Fischerova Vltava v dobrém navázat na Vltavu Hurníkovu. Ale jak dvakrát zopakoval René Zavoral na schůzích Rady Českého rozhlasu, co se mu povede, to se ukáže za rok.  Byl bych však rád, kdyby rozhlasový statistik dr. Václav Hradecký přestal zdůrazňovat, jak si jednotlivé stanice Českého rozhlasu vedou na žebříčku poslechovosti soukromých rozhlasových stanic. To podstatné, co já ze statistiky Radioprojektu vidím, je pouze srovnání jednotlivých mediálních domů. Těch není tolik jako rozhlasových stanic (viz obrázek níže). Soukromé stanice mají totiž jiné poslání než stanice veřejnoprávního rozhlasu. Říkat, že  Radiožurnál vysílá hůř než rádio Impuls nebo Frekvence , protože má menší poslechovost,  mi připadá jako nesmysl. Ale zrovna tak mi připadá jako nesmysl poukazovat na srovnání poslechovosti Radiožurnálu a Vltavy. Přál bych si, aby to někdy pochopilo vedení Českého rozhlasu, ale i těch devět pánů a dam, kteří sedí v Radě Českého rozhlasu (aktuálně jich je pouze sedm).




24. 9. 2017

O kompresívních punčochách, nemocech a radách na internetu


Eliška napsala:   Ano, na to oni dohlížejí, jinak to nemá význam. Také jsem na to 1x ročně chodila, z důvodů cévních 

Marie napsala Tomášku, prosím Tě, co Ti je? Takhle když to nevím, nemůžu Ti ani radit!
Tomáš napsal: To je dobře, Maruško. Kdybys mě radila, musel bych si Tě zablokovat jako včera paní Martu. Lékařské rady kombinované s babskými radami z internetu mě dovádějí k šílenství. Jinak ve včerejším statusu jsem napsal kombinaci svých potíží. Slovem pana dr. Vlasáka z Centra preventivní medicíny na pražských Vinohradech jsem polymorbidní pacient. Holt stáří se hlásí, Maruško!

Marie napsala: No právě! Pani si zablokoval, kdo Ti teď poradí? Když jsem četla ty rady tak jsem šla do vrtule.

Eliška napsala:  souhlasím Tome, nejhorší jsou rady od lidí, kteří o tom ví houby.  

Tomáš napsal: Já bych třeba uvítal pomoc. Pomoc zcela konkrétní, o které bych se nebavil přes internet. Ale paní z Brna nebo paní z Chomutova mi stejně nemohou pomoct. Mých zhruba 30 příbuzných v Praze se stejně se mnou už dlouhá léta nestýká. Jedna z mých sestřenic mi přímo řekla, že jestli si myslím, že mi s něčím pomůže, ať na to rychle zapomenu, protože ona má svých starostí dost. No, a ti lidé, co znám osobně třeba tady z fejsbúku, to jsou jen takoví povrchní známí do hospody. Možná, že bych i některé mohl požádat o nějakou jednorázovou pomoc, ale já žádnou jednorázovou pomoc nepotřebuju. Já řeším už dvacet let chronické problémy. Některé jsem vyřešil, některé odsouvám na neurčito. Mezitím se holt zhoršuje i zdravotní stav. Nějak to dopadne.

Eliška napsala: já myslím, že to zatím docela zvládáš, Tome. Vždycky může být hůř. Ale i líp.Ale fakt je, že houby vím, jak jsi na tom doopravdy. Je to blbý, když není rodina. Ale někdy rodina je a také ti nepomůže. 

Tomáš napsal:  Na mně už takové útěchy, že to zvládám, nepůsobí., Eliško. Tady ti místní z Prahy dokonce to dokonce říkají v budoucím čase - ty to zvládneš. Všechno to tady beru jako fejsbúkové kecy. Ostatně fyzicky celý život zdravá důchodkyně, která má několik dětí, těžko může pochopit důchodce, který se už jako invalida narodil a jen shodou okolností se dožil věku starobního důchodce.

Eliška napsala:   Máš úplnou pravdu, ovšem fyzicky celý život zdravá důchodkyně - to o mně není. Mám toho za sebou dost, jen o tom nepíšu na fejsbúku. Ale tak to neber jako útěchu, jen jako moji domněnku

Ilona napsala  "Holt stáří se hlásí, Maruško!" Nn, milej zlatej. To jen vaše tlouštˇka si bere své. A oč jste měl větší ranné problémy s invaliditou atd., o to více jste se měl hlídat. A teď je jedno, jestli vás lékař označí jako polymorbidního pacienta, nebo vám tu coby babizny cokoliv poradíme. Kecy říkáte. Ale pokud sám nezhubnete, bude to jen horší. Držím palce k lepší náladě a především k výraznému hubnutí.

Marie napsala:  Není to trochu kruté?

Ilona napsala:  Není. Je mi líto, ale pokud nepřijme, že to má především ve svých rukách, nikdo mu nepomůže. Je to chlap, který to určitě dokáže, pokud opravdu začne. Žel, měla jsem kolem sebe v poslední době pár přátel, kterým jsem to měla říci důrazněji....

Tomáš napsal:  Maruško,  Na facebooku to je jednoduché. Paní Ilonu  jsem zablokoval. Co jsem měl nebo mohl dělat v mládí ví ona prd a že musím zhubnout, vím i bez ní. Kdyby to byla nějaká bližší známá, budiž, ale je vlastně jen z facebooku jako paní Marta, kterou jsem zablokoval nedávno. Člověk se musí vyhýbat lidem, kteří na něj působí negativně.  Škoda, že takhle jednoduše nejde zablokovat některé lidi v reálném životě.

27. 8. 2017

O románu Dušebraní (normalizační pornobrak) Jiřího Fučikovského

   Románová prvotina Jiřího Fučikovského Dušebraní s podtitulem „normalizační pornobrak“ je nezvyklým pohledem  na rok 1977, který je známý vznikem Charty 77.



   Téměř celý rok prožíváme očima devatenáctiletého učně spojové techniky  Timiho. Timi žije poměrně bujný život na pražském Žižkově. Jeho intenzivní život v partě stejně starých lidí je propleten šedivostí té doby, která je dána politickou situací normalizačních let. Timi patří mezi tzv. závadové mladé lidi. S tímto oficiálním termínem mládeže vyvržené socialistickým režimem se setkáváme až téměř v závěru příběhu, kdy se o Timiho začne zajímat Státní bezpečnost.  Timi však není žádným disidentem.  Je to mladý kluk, který chce žít po svém, ale do života mu vstupují konvence té doby. Už to, že má dlouhé vlasy, kterých se nechce vzdát, ho bez ohledu na cokoli jiného staví na okraj společnosti.

  





    Román Dušebraní má nezvyklou stavbu. S hlavním hrdinou se seznamujeme zpočátku hlavně prostřednictvím jeho bohatého sexuálního života, který Timi podrobně popisuje.  Život v partě a v žižkovských hospodách mu nabízí různé příležitosti, kterých hojně využívá a nestydí se za ně. Celý román je psán v žižkovském slangu a proto i názory na sex devatenáctiletého hrdiny jsou psány velmi otevřeně a bez uměleckých příkras. Slova, která jsou chápána většinou jako vulgární, zde vulgární nejsou a mají své opodstatnění. Život přináší Timimu hodně erotických zážitků, a ty  jsou popisovány duší devatenáctiletého kluka, který samozřejmě nepoužívá lékařské termíny, ale výrazy, které se používaly mezi dospívající učňovskou mládeží. Ani slovo, pro které byl kdysi  načas  vyobcován prezident Miloš Zeman z Českého rozhlasu, zde není používáno v hanlivém, ale v čistě popisném významu, i když je hojně frekventované.

      Občas se Timi názorově střetává se  světem dospělých, kteří se mu snaží nastínit takzvaný slušný život. Avšak ani své rodiče přitom nebere příliš vážně. Zásadní diskusi se svou matkou  na toto téma popisuje Timi slovy:

„Taky se mě pokouší poučovat o sexuálním životě a furt vypráví, že správnej muž má píchat jen jednu ženu. Ona teda samozřejmě neříká píchat ale říká spát. Samozřejmě že je mnohem lepší s ní píchat. Když jsem tohle řek mámě tak se tak strašně nasrala že se mi pokoušela dát pár facek. Byla to hrozná sranda. Párkrát jsem ji uhnul a pak se začala smát i ona. To je u ní ale dost vzácný.“

   Timiho velkým koníčkem je rocková hudba. Shání nahrávky zahraničních skupin, ale ty se samozřejmě v obchodech neprodávají. Tak chodí kupovat či směňovat desky na burzu, která je ovšem také nelegální, nebo si půjčuje od kamarádů několikáté kopie nahrávek na magnetofonových páscích.. Nechápe, proč tuto hudbu režim zakazuje a v jeho duši  se probouzí nenávist k režimu:

 „… tohle jsou moji milovaní Zeppelíni. Jen o hodně tvrdší než dřív. Poslouchám a vznáším se v jinejch galaxiích. První stranu jedu už potřetí. Jediný co mi kazí radost je neodbytná myšlenka, že tuhle skvělou kapelu nikdy nezažiju na koncertě. Tuhle ani žádnou jinou. Neuvidím nic  protože ty kreténi sem nepustí ani maďarskou Omegu. Nechápu proč tý rudý bandě vadí i muzika. Vaděj jim taky filmy i knížky. Vadí jim úplně všechno. Bože! Jak já je nenávidím!“

   Timi si uvědomuje, jak socialistický režim spoutá touhu každého člověka a jeho představu o vlastním  svobodném životě:

„Proč taky člověk žije?
Aby chodil každej den do práce. Z práce potom na stranickou a z ní na odborářskou schůzi. A ze schůze domů čumět chvíli na televize a spát. A tak pořád dokola. Rok za rokem až do důchodu nebo do smrti. Cokoliv jen tohle ne.
To totiž není žádnej život. To je jen ubohý přežívání. Život se má žít. A když už žít nejde tak je lepší umřít. Hlavně se neplazit a nepřežívat. Radši umřít mladej“,

   Takhle Timi uvažuje a nenachází v úvahách východisko. Najednou však dojde ke zvratu a to když doma ve schránce najde předvolání na  obvodní oddělení veřejné bezpečnosti,  tedy na na fízlárnu. Určitou shodou náhod, podpořenou i jeho způsobem života v partě milující rockovou hudbu, se kolem něj začne stahovat smyčka Státní bezpečnosti. Vlastně nic neprovedl, ale vybočuje z průměru. Byl státní bezpečností  označen nálepkou závadová mládež.

   Není cílem této úvahy vyprávět obsah románu Dušebraní  (normalizační pornobrak).. Ale teprve po přečtení celého díla jsem si uvědomil význam toho nezvyklého názvu.  Socialistický režim sebral  Timimu duši. A on je tak mladý, že  se ještě ani nestačil vybouřit z puberty,.

   Dušebraní je románovou prvotinou Jiřího Fučíkovského. Je obdivuhodné, jak autor dokázal pojmout období, od něhož nás letos dělí čtyřicet let, a které je přesto dodnes  omíláno poměrně schematickým způsobem všemi médii, nebo jak se říkalo dříve – sdělovacími prostředky. Celá ta tehdejší politická situace je jen jakousi divadelní kulisou na pozadí intenzivního života hlavního hrdiny. Má však ještě jinou rovinu, která je v první půli románu v popředí. Je to znalost života určité části mládeže, o níž se tehdy nemluvilo a o níž se nemluví vlastně ani dnes, protože její protagonisté zestárli a dnešní mladí patrně žijí jinak.  Ukazuje však něco, co má přesah do dneška. Že život, který probíhá z očí do očí, jen těžko může být nahrazen internetem a sociálními sítěmi. V knize je spousta návodů na to „jak sbalit holku“. Zdá se mi, že i dnešní život je spoután tolika omezením, že bere mladým hochům iniciativu k seznamování. Přitom, jak říká Timi v jedné ze svých úvah: „Sexuálně vyhladovělá ženská je ale úplně to nejlepší co může chlapa co má rád ženský potkat.“

   Na knize Dušebraní se mi líbí i její promyšlenost. Je psána svěžím jazykem. Vlastní děj je protkán spoustou vedlejších historek, že mi to chvílemi připomnělo Haškova Švejka.  Jazyk odpovídá myšlení devatenáctiletého učně a tomu odpovídá i pravopis. V souvětích autor nepoužívá interpunkci. Jsou zde některé drobné pravopisné chyby, na nichž je však patrné, že jsou používány záměrně. Například jedno n ve slově povinnost nebo psaní slova přijdu jako „přídu“.

   Jiří Fučikovský vydal svůj román vlastním nákladem v nakladatelství Kampe krátce před prázdninami roku 2017. Vzhledem k této skutečnosti a možná i navzdory jí je kniha velmi pěkně graficky upravena. Je vydána na silnějším papíře a s vtipnou obálkou Kateřiny Marinové. Větší písmo má podle autora připomínat policejní protokoly tehdejší doby. Ponurost doby připomíná na každé stránce vodotisk symbolu státního znaku Sovětského svazu – srp a kladivo.

   Román Dušebraní (normalizační pornobrak) vyšel v poměrně malém nákladu a proto se jistě nedostane ke všem zájemcům. Jistě by bylo vhodné, kdyby se ho ujal i některý větší nakladatelský dům a vydal ho ve větším nákladu, Na rozdíl od let sedmdesátých je výhodou této doby, že autoři mohou vydávat svá díla bez cenzurních zásahů anebo bez komerčního tlaku. Nepochybuji o tom, že román se pro svou syrovou mluvu nebude někomu líbit. Myslím však, že je dobře, že se autor mohl vyjadřovat, tak jak chtěl a tím ukázal řeč doby. Také oceňuji dobrou znalost pražského Žižkova sedmdesátých let.  Protože román Dušebraní považuju za velmi zdařilý, věnoval jsem ho zhruba desítce lidí včetně šéfredaktora jedné ze stanic Českého rozhlasu. Určitým zklamáním pro mne je, že ohlas, ať už pozitivní nebo negativní je zatím minimální. Na svém blogu o něm napsal pouze jeden člověk, zaměstnáním skladník v supermarketu.





Tato úvaha se týká knihy:
název: Dušebraní (normalizační pornobrak)
autor: Jiří Fučikovský
stran 337
vydalo nakladatelství KAMPE
rok vydání: 2017

ISBN 978-88-906512-6-5