13. 10. 2017

Vzpomínka na 13. říjen 2014

Nespi, blázne,
kde to vázne?
Dostal jsem asi nějaký amok,
chytil mě alergický otok.
Sliznice zduřely v nose, v krku a na plicích,
dostal jsem průjem jak smečka psů honících.
Snad zabere pilulka Zyrtecu za chvilku,
zas bude dobře, andílku.
Je hodina duchů, jsou tři hodiny v noci,
zvládnout to bez prášku není v mé moci.
Zase jsem tím lékem polapen,
zase budu celý den unaven.
Třeba budu ještě chvíli spát
a něco hezkého se mi bude zdát.
Chvála Bohu, že je alergie zažehnána,
chtěl bych se dočkat krásného rána.
Lidé bděte, měl jsem vás rád,
nemám rád otoky, chce se mi spát.

8. 10. 2017

Blondýny a hnědovlásky

Miluji krásné ženy, i když je mi to houby platné. V mládí jsem měl nějak zafixováno, že krásná žena musí být hnědovlasá. Ideálem krásy pro mně byla ze známých osobností Claudia Cardinale. Rád jsem chodíval na filmy s ní, protože se bylo na co dívat. Mé dětství bylo v době, kdy televize nebyla ještě rozšířená, ale jednosálová kina byla téměř na každém rohu. Na plakátech a na vývěskách před kinem se ještě psalo, zda se jedná o film barevný. Zajímavé, že blondýny se mi v mládi nikdy nelíbily. Uznával jsem, že některé jsou ASI hezké, ale u mě měly prostě mínus. Říkal jsem si: kdyby tahle měla hnědé vlasy, byla by docela hezká. Zvláštní je, že do mého reálného života mi osud přistrkoval spíš blondýny než tmavovlásky. A hnědovlásky už vůbec. Pak jsem prošel takovou fází "lepší blondýna než žádná". Teprve hodně po čtyřicítce jsem se naučil ženy nerozlišovat podle vlasů, ale podle celkového dojmu a něčeho podprahového, co z nich na mně vyzařuje. Nikdy to na mně nepůsobí z obrázku, ale jen při skutečném fyzickém setkání. Vůbec v tom nehraje roli, zda se jedná o ženu mediálně známou nebo o ženu z takzvané šedé zóny. Dnes jen mohu litovat, že mi tato schopnost nebyla dána už v mládí, ale že jsem se k ní musel propracovat dvěma desítkami let poměrně nepříjemných zkušeností.


2. 10. 2017

Vzpomínka na 2. října 2016



Sešly se šukací panenky
a záhy si odložily halenky.
Ta první si vykasala sukni
a řekla té druhé: Vzteky pukni!
Ta druhá však nemohla odpovědět.
Měla totiž plnou pusu;
dostala skvělý dárek.
Byl to dlouhy a silný teplý párek.
A ta první nemeškala
a dala si tatarský biftek.
To vám byla lidi mela,
když se chtěla s pány líbat,
měla česnekový dech.
Ten tatarský biftek
to je taky maso,
uvažuji, na kterou z nich
nahodím své laso.

28. 9. 2017

Byla Hurníkova Vltava sebestředná a elitářská?


  
■     ■
■     ■

Já osobně jsem i po víc než roce přesvědčen, že Vltava pod vedením Lukáše Hurníka nebyla ani elitářská, ani nevzhlížela sama k sobě. Navíc musím i s odstupem času znovu Hurníkovi vyseknout hlubokou poklonu, že dokázal udržet Vltavu na vysoké úrovni za nepředvídatelného generálního ředitele Petra Duhana, kterému sekundoval programový náměstek René Zavoral. Jsem rád, že Hurník neobrátil Vltavu nohama nahoru, tak jako to udělal Jaromír Ostrý se stanicí Praha. Budiž přičteno Renému Zavoralovi k dobru, že se za rok a půl snažil odstranit ty nejkřiklavější hrůzy ve vysílání ostatních stanic, které vznikly za Duhanova vládnutí. Nevyčítám mu dnes, že odvolal (po vzájemné dohodě J ) Hurníka z vedení Vltavy, protože tak učinil i v jiných stanicích (např. Dvojka, Junior, Wave, Hradec Králové) a také v Centru výroby, kde mně to na rozdíl od Vltavy potěšilo. Jsem rád, že Lukáš Hurník neodešel z rozhlasu a že mu nyní bylo svěřeno vedení těch dvou hudebních stanic. Doufám, že těm dvěma stanicím vybuduje nyní pevnou pozici v nabídce stanic Českého rozhlasu. Myslím si, že ty dvě stanice by měly Vltavu doplňovat a ne jí konkurovat. Současnému šéfredaktorovi Vltavy nezazlívám, že se vymezuje proti minulosti Vltavy. On byl angažován až několik měsíců po Hurníkově odvolání. Víme dobře, že na místo šéfredaktora Vltavy byl vypsán konkurz, z jehož uchazečů si generální ředitel nevybral. Fischer tedy nepatřil primárně k těm, kteří snad poukazovali na to, že Hurník vede Vltavu špatně. Využil nabídky ze strany Českého rozhlasu a na tom není nic špatného. Jako jeho klad vidím to, že se nesnažil hned po svém příchodu o násilné změny ve vysílání. Z toho, co zatím vím, by mohla Fischerova Vltava v dobrém navázat na Vltavu Hurníkovu. Ale jak dvakrát zopakoval René Zavoral na schůzích Rady Českého rozhlasu, co se mu povede, to se ukáže za rok.  Byl bych však rád, kdyby rozhlasový statistik dr. Václav Hradecký přestal zdůrazňovat, jak si jednotlivé stanice Českého rozhlasu vedou na žebříčku poslechovosti soukromých rozhlasových stanic. To podstatné, co já ze statistiky Radioprojektu vidím, je pouze srovnání jednotlivých mediálních domů. Těch není tolik jako rozhlasových stanic (viz obrázek níže). Soukromé stanice mají totiž jiné poslání než stanice veřejnoprávního rozhlasu. Říkat, že  Radiožurnál vysílá hůř než rádio Impuls nebo Frekvence , protože má menší poslechovost,  mi připadá jako nesmysl. Ale zrovna tak mi připadá jako nesmysl poukazovat na srovnání poslechovosti Radiožurnálu a Vltavy. Přál bych si, aby to někdy pochopilo vedení Českého rozhlasu, ale i těch devět pánů a dam, kteří sedí v Radě Českého rozhlasu (aktuálně jich je pouze sedm).




24. 9. 2017

O kompresívních punčochách, nemocech a radách na internetu


Eliška napsala:   Ano, na to oni dohlížejí, jinak to nemá význam. Také jsem na to 1x ročně chodila, z důvodů cévních 

Marie napsala Tomášku, prosím Tě, co Ti je? Takhle když to nevím, nemůžu Ti ani radit!
Tomáš napsal: To je dobře, Maruško. Kdybys mě radila, musel bych si Tě zablokovat jako včera paní Martu. Lékařské rady kombinované s babskými radami z internetu mě dovádějí k šílenství. Jinak ve včerejším statusu jsem napsal kombinaci svých potíží. Slovem pana dr. Vlasáka z Centra preventivní medicíny na pražských Vinohradech jsem polymorbidní pacient. Holt stáří se hlásí, Maruško!

Marie napsala: No právě! Pani si zablokoval, kdo Ti teď poradí? Když jsem četla ty rady tak jsem šla do vrtule.

Eliška napsala:  souhlasím Tome, nejhorší jsou rady od lidí, kteří o tom ví houby.  

Tomáš napsal: Já bych třeba uvítal pomoc. Pomoc zcela konkrétní, o které bych se nebavil přes internet. Ale paní z Brna nebo paní z Chomutova mi stejně nemohou pomoct. Mých zhruba 30 příbuzných v Praze se stejně se mnou už dlouhá léta nestýká. Jedna z mých sestřenic mi přímo řekla, že jestli si myslím, že mi s něčím pomůže, ať na to rychle zapomenu, protože ona má svých starostí dost. No, a ti lidé, co znám osobně třeba tady z fejsbúku, to jsou jen takoví povrchní známí do hospody. Možná, že bych i některé mohl požádat o nějakou jednorázovou pomoc, ale já žádnou jednorázovou pomoc nepotřebuju. Já řeším už dvacet let chronické problémy. Některé jsem vyřešil, některé odsouvám na neurčito. Mezitím se holt zhoršuje i zdravotní stav. Nějak to dopadne.

Eliška napsala: já myslím, že to zatím docela zvládáš, Tome. Vždycky může být hůř. Ale i líp.Ale fakt je, že houby vím, jak jsi na tom doopravdy. Je to blbý, když není rodina. Ale někdy rodina je a také ti nepomůže. 

Tomáš napsal:  Na mně už takové útěchy, že to zvládám, nepůsobí., Eliško. Tady ti místní z Prahy dokonce to dokonce říkají v budoucím čase - ty to zvládneš. Všechno to tady beru jako fejsbúkové kecy. Ostatně fyzicky celý život zdravá důchodkyně, která má několik dětí, těžko může pochopit důchodce, který se už jako invalida narodil a jen shodou okolností se dožil věku starobního důchodce.

Eliška napsala:   Máš úplnou pravdu, ovšem fyzicky celý život zdravá důchodkyně - to o mně není. Mám toho za sebou dost, jen o tom nepíšu na fejsbúku. Ale tak to neber jako útěchu, jen jako moji domněnku

Ilona napsala  "Holt stáří se hlásí, Maruško!" Nn, milej zlatej. To jen vaše tlouštˇka si bere své. A oč jste měl větší ranné problémy s invaliditou atd., o to více jste se měl hlídat. A teď je jedno, jestli vás lékař označí jako polymorbidního pacienta, nebo vám tu coby babizny cokoliv poradíme. Kecy říkáte. Ale pokud sám nezhubnete, bude to jen horší. Držím palce k lepší náladě a především k výraznému hubnutí.

Marie napsala:  Není to trochu kruté?

Ilona napsala:  Není. Je mi líto, ale pokud nepřijme, že to má především ve svých rukách, nikdo mu nepomůže. Je to chlap, který to určitě dokáže, pokud opravdu začne. Žel, měla jsem kolem sebe v poslední době pár přátel, kterým jsem to měla říci důrazněji....

Tomáš napsal:  Maruško,  Na facebooku to je jednoduché. Paní Ilonu  jsem zablokoval. Co jsem měl nebo mohl dělat v mládí ví ona prd a že musím zhubnout, vím i bez ní. Kdyby to byla nějaká bližší známá, budiž, ale je vlastně jen z facebooku jako paní Marta, kterou jsem zablokoval nedávno. Člověk se musí vyhýbat lidem, kteří na něj působí negativně.  Škoda, že takhle jednoduše nejde zablokovat některé lidi v reálném životě.

27. 8. 2017

O románu Dušebraní (normalizační pornobrak) Jiřího Fučikovského

   Románová prvotina Jiřího Fučikovského Dušebraní s podtitulem „normalizační pornobrak“ je nezvyklým pohledem  na rok 1977, který je známý vznikem Charty 77.



   Téměř celý rok prožíváme očima devatenáctiletého učně spojové techniky  Timiho. Timi žije poměrně bujný život na pražském Žižkově. Jeho intenzivní život v partě stejně starých lidí je propleten šedivostí té doby, která je dána politickou situací normalizačních let. Timi patří mezi tzv. závadové mladé lidi. S tímto oficiálním termínem mládeže vyvržené socialistickým režimem se setkáváme až téměř v závěru příběhu, kdy se o Timiho začne zajímat Státní bezpečnost.  Timi však není žádným disidentem.  Je to mladý kluk, který chce žít po svém, ale do života mu vstupují konvence té doby. Už to, že má dlouhé vlasy, kterých se nechce vzdát, ho bez ohledu na cokoli jiného staví na okraj společnosti.

  





    Román Dušebraní má nezvyklou stavbu. S hlavním hrdinou se seznamujeme zpočátku hlavně prostřednictvím jeho bohatého sexuálního života, který Timi podrobně popisuje.  Život v partě a v žižkovských hospodách mu nabízí různé příležitosti, kterých hojně využívá a nestydí se za ně. Celý román je psán v žižkovském slangu a proto i názory na sex devatenáctiletého hrdiny jsou psány velmi otevřeně a bez uměleckých příkras. Slova, která jsou chápána většinou jako vulgární, zde vulgární nejsou a mají své opodstatnění. Život přináší Timimu hodně erotických zážitků, a ty  jsou popisovány duší devatenáctiletého kluka, který samozřejmě nepoužívá lékařské termíny, ale výrazy, které se používaly mezi dospívající učňovskou mládeží. Ani slovo, pro které byl kdysi  načas  vyobcován prezident Miloš Zeman z Českého rozhlasu, zde není používáno v hanlivém, ale v čistě popisném významu, i když je hojně frekventované.

      Občas se Timi názorově střetává se  světem dospělých, kteří se mu snaží nastínit takzvaný slušný život. Avšak ani své rodiče přitom nebere příliš vážně. Zásadní diskusi se svou matkou  na toto téma popisuje Timi slovy:

„Taky se mě pokouší poučovat o sexuálním životě a furt vypráví, že správnej muž má píchat jen jednu ženu. Ona teda samozřejmě neříká píchat ale říká spát. Samozřejmě že je mnohem lepší s ní píchat. Když jsem tohle řek mámě tak se tak strašně nasrala že se mi pokoušela dát pár facek. Byla to hrozná sranda. Párkrát jsem ji uhnul a pak se začala smát i ona. To je u ní ale dost vzácný.“

   Timiho velkým koníčkem je rocková hudba. Shání nahrávky zahraničních skupin, ale ty se samozřejmě v obchodech neprodávají. Tak chodí kupovat či směňovat desky na burzu, která je ovšem také nelegální, nebo si půjčuje od kamarádů několikáté kopie nahrávek na magnetofonových páscích.. Nechápe, proč tuto hudbu režim zakazuje a v jeho duši  se probouzí nenávist k režimu:

 „… tohle jsou moji milovaní Zeppelíni. Jen o hodně tvrdší než dřív. Poslouchám a vznáším se v jinejch galaxiích. První stranu jedu už potřetí. Jediný co mi kazí radost je neodbytná myšlenka, že tuhle skvělou kapelu nikdy nezažiju na koncertě. Tuhle ani žádnou jinou. Neuvidím nic  protože ty kreténi sem nepustí ani maďarskou Omegu. Nechápu proč tý rudý bandě vadí i muzika. Vaděj jim taky filmy i knížky. Vadí jim úplně všechno. Bože! Jak já je nenávidím!“

   Timi si uvědomuje, jak socialistický režim spoutá touhu každého člověka a jeho představu o vlastním  svobodném životě:

„Proč taky člověk žije?
Aby chodil každej den do práce. Z práce potom na stranickou a z ní na odborářskou schůzi. A ze schůze domů čumět chvíli na televize a spát. A tak pořád dokola. Rok za rokem až do důchodu nebo do smrti. Cokoliv jen tohle ne.
To totiž není žádnej život. To je jen ubohý přežívání. Život se má žít. A když už žít nejde tak je lepší umřít. Hlavně se neplazit a nepřežívat. Radši umřít mladej“,

   Takhle Timi uvažuje a nenachází v úvahách východisko. Najednou však dojde ke zvratu a to když doma ve schránce najde předvolání na  obvodní oddělení veřejné bezpečnosti,  tedy na na fízlárnu. Určitou shodou náhod, podpořenou i jeho způsobem života v partě milující rockovou hudbu, se kolem něj začne stahovat smyčka Státní bezpečnosti. Vlastně nic neprovedl, ale vybočuje z průměru. Byl státní bezpečností  označen nálepkou závadová mládež.

   Není cílem této úvahy vyprávět obsah románu Dušebraní  (normalizační pornobrak).. Ale teprve po přečtení celého díla jsem si uvědomil význam toho nezvyklého názvu.  Socialistický režim sebral  Timimu duši. A on je tak mladý, že  se ještě ani nestačil vybouřit z puberty,.

   Dušebraní je románovou prvotinou Jiřího Fučíkovského. Je obdivuhodné, jak autor dokázal pojmout období, od něhož nás letos dělí čtyřicet let, a které je přesto dodnes  omíláno poměrně schematickým způsobem všemi médii, nebo jak se říkalo dříve – sdělovacími prostředky. Celá ta tehdejší politická situace je jen jakousi divadelní kulisou na pozadí intenzivního života hlavního hrdiny. Má však ještě jinou rovinu, která je v první půli románu v popředí. Je to znalost života určité části mládeže, o níž se tehdy nemluvilo a o níž se nemluví vlastně ani dnes, protože její protagonisté zestárli a dnešní mladí patrně žijí jinak.  Ukazuje však něco, co má přesah do dneška. Že život, který probíhá z očí do očí, jen těžko může být nahrazen internetem a sociálními sítěmi. V knize je spousta návodů na to „jak sbalit holku“. Zdá se mi, že i dnešní život je spoután tolika omezením, že bere mladým hochům iniciativu k seznamování. Přitom, jak říká Timi v jedné ze svých úvah: „Sexuálně vyhladovělá ženská je ale úplně to nejlepší co může chlapa co má rád ženský potkat.“

   Na knize Dušebraní se mi líbí i její promyšlenost. Je psána svěžím jazykem. Vlastní děj je protkán spoustou vedlejších historek, že mi to chvílemi připomnělo Haškova Švejka.  Jazyk odpovídá myšlení devatenáctiletého učně a tomu odpovídá i pravopis. V souvětích autor nepoužívá interpunkci. Jsou zde některé drobné pravopisné chyby, na nichž je však patrné, že jsou používány záměrně. Například jedno n ve slově povinnost nebo psaní slova přijdu jako „přídu“.

   Jiří Fučikovský vydal svůj román vlastním nákladem v nakladatelství Kampe krátce před prázdninami roku 2017. Vzhledem k této skutečnosti a možná i navzdory jí je kniha velmi pěkně graficky upravena. Je vydána na silnějším papíře a s vtipnou obálkou Kateřiny Marinové. Větší písmo má podle autora připomínat policejní protokoly tehdejší doby. Ponurost doby připomíná na každé stránce vodotisk symbolu státního znaku Sovětského svazu – srp a kladivo.

   Román Dušebraní (normalizační pornobrak) vyšel v poměrně malém nákladu a proto se jistě nedostane ke všem zájemcům. Jistě by bylo vhodné, kdyby se ho ujal i některý větší nakladatelský dům a vydal ho ve větším nákladu, Na rozdíl od let sedmdesátých je výhodou této doby, že autoři mohou vydávat svá díla bez cenzurních zásahů anebo bez komerčního tlaku. Nepochybuji o tom, že román se pro svou syrovou mluvu nebude někomu líbit. Myslím však, že je dobře, že se autor mohl vyjadřovat, tak jak chtěl a tím ukázal řeč doby. Také oceňuji dobrou znalost pražského Žižkova sedmdesátých let.  Protože román Dušebraní považuju za velmi zdařilý, věnoval jsem ho zhruba desítce lidí včetně šéfredaktora jedné ze stanic Českého rozhlasu. Určitým zklamáním pro mne je, že ohlas, ať už pozitivní nebo negativní je zatím minimální. Na svém blogu o něm napsal pouze jeden člověk, zaměstnáním skladník v supermarketu.





Tato úvaha se týká knihy:
název: Dušebraní (normalizační pornobrak)
autor: Jiří Fučikovský
stran 337
vydalo nakladatelství KAMPE
rok vydání: 2017

ISBN 978-88-906512-6-5

29. 7. 2017

Prázdná místa po obrázcích na blogu Tomův deník

   Vždycky když je něco zadarmo, tak je to nejisté. Já jsem si založil blog u firmy Seznam.cz. Tehdy se říkalo, že co je jednou na internetu, bude to tam na vždycky. Blogy na Seznamu byly zadarmo. Ale po šesti letech je Seznam.cz zrušil, protože se mu ekonomicky nevyplatily. Pokoušel jsem se s tou firmou spojit a převést tu službu do nějaké placené formy. Nebylo to možné. Podařilo se mi sice blog zkopírovat na blog od Googlu, ale bez obrázků, které měly na Seznamu zvláštní fotoalbum. To nemělo velkou kapacitu, tak jsem si fotografie na blog ukládal do amerického úložiště Photobucket. Obrázky z toho úložiště přešly i na nový blog..

   Od roku 2012 dávám obrázky do úložiště, příslušející k systému současného blogu od Google. Minulý měsíc se však firma Photobucket rozhodla, že zpoplatní sdílení obrázků částkou 400 dolarů ročně. Takže všude, kde jsem měl ty obrázky, se objevilo pouze upozornění, abych si zaplatil to sdílení. Což neudělám, protože jednak je to drahé a jednak na to nejsem vybaven internetovým bankovnictvím. Čili můj blog zůstane do roku 2012 s dírami po obrázcích v článcích.


   Ale uvědomil jsem si, že když se firma Google za čas rozhodne blogy zrušit nebo zpoplatnit, můj blog zmizí. Nemám sílu ho přemisťovat zase někam jinam. Stačilo by, kdyby facebook zpoplatnil své služby  400 dolary ročně jako Photobucket a většina nás uživatelů by zmizela. Photobucket je nepoměrně menší než Facebook, ale i tak má sto milionů uživatelů, kterých se to zpoplatnění týká. S těmihle firmami nemůžete jednat jako zákazník. Ony vám sice něco poskytuji zdarma, ale také určují jednostranně pravidla.

   Takhle mě Photobucket vyzývá, abych zaplatil 400 dolarů, že pak ty odkazy na webové stránky uvolní.



12. 7. 2017

Lukáš Hurník padesátiletý

   Pan Lukáš Hurník se dožívá významného životního výročí!  Dožívá se věku, který se za dob Jaroslava Vrchlického nazýval kmetským.

   Život Lukáše Hurníka je po mnoho let spjat s Českým rozhlasem. Pracoval tam jako redaktor, dlouhá léta byl šéfredaktorem kulturní stanice Vltava, chvíli byl i programovým ředitelem Českého rozhlasu, nyní působí v Centru výroby Českého rozhlasu. Nemohu pominout, že je i hudebním skladatelem v oblasti tzv. vážné hudby a sbormistrem pěveckého sboru.

Šéfredaktor stanice Český rozhlas Vltava Lukáš Hurník v rozhovoru se členkou vokálního kvarteta Duae Tastae Cantantes po skončení Telefonotéky za účasti publika v Galerii Vinohradská 12  (17. 3 2016)

   Samozřejmě jeho profesní činnost by si zasloužila odborný článek a já rozhodně nejsem odborník na žádnou z oblastí, kterým se Lukáš Hurník celoživotně věnuje. Jsem jen řadovým posluchačem Českého rozhlasu, jehož jednu stanici Hurník vedl. A vedl ji opravdu na vysoké úrovni. Pamatuji se, jakou jsem měl radost, když byl Hurník jmenován šéfredaktorem Vltavy. Protože pochází z rozvětvené rodiny hudebníků a umělců, jeho jméno mi bylo již tehdy zárukou, že stanici naplní kvalitním obsahem. A musím říci, že Lukáš Hurník mé očekávání nikdy nezklamal. Dokázal udržet obsahovou úroveň i v době příchodu Petra Duhana, kterého i s odstupem téměř dvou let považuji za nejhoršího generálního ředitele Českého rozhlasu a pro tuto instituci za opravdovou katastrofu. Lukáš Hurník není patrně svou povahou žádný revolucionář a bojovník. Přesto dokázal před Duhanem ochránit Vltavu a nepřistoupil na takové změny, které by možná stanici zvýšily poslechovost, ale snížily její obsahovou úroveň, jako se tomu stalo na bývalé stanici Praha, kterou si Duhan vybral pro své prvotní revoluční experimenty. V době Duhanova nástupu do funkce se Hurník dokonce stal ředitelem (náměstkem) pro program všech stanic Českého rozhlasu. Hurníkova opatrnost v provádění převratných změn v programu však patrně Duhanovi vadila a proto se raději obklopil mladšími a méně zkušenými hochy, kteří prahli po funcích. Kupodivu však Duhan Hurníka nechal ve funkci šéfredaktora Vltavy, protože tuto stanici určil k radikálním změnám až ke konci svého revolučního ředitelování. Hurník se musel podvolit některým změnám, které souvisely s celorozhlasovými  Duhanovými  „reformami“. Například pořad Telefonotéka rozšířil z jednoho dne v týdnu na všechny všední dny a podvolil se i tehdejšímu trendu, že živý pořad vytvářejí také telefonáty posluchačů. Ale nechal Telefonotéku moderovat jen opravdové profesionály a výběr hostů nebyl podřízen tomu „jak je kdo znám z televizní obrazovky“, což bylo smyslem obdobného pořadu na jiné stanici.  Také musel zařadit v určenou hodinu vysílání stanice pro mladé (rádio Wave), které do celkového konceptu Vltavy nijak nezapadalo.  Musel se smířit i s tím, že stanici Vltava byly odebrány některé vysílače při vzniku celoplošné stanice Český rozhlas Plus. Přesto se stanice Vltava za Hurníkova vedení nedočkala programového úpadku jako bývalá stanice Praha. A za to patří Lukáši Hurníkovi stále můj nezměrný dík.

   Naštěstí alespoň po pěti letech Rada Českého rozhlasu pochopila, že v Petru Duhanovi zvolila špatného generálního ředitele a donutila ho k rezignaci. Nově zvolený generální ředitel René Zavoral (bývalá pravá Duhanova ruka) však po půl roce vládnutí Lukáše Hurníka „po vzájemné¨dohodě“ odvolal. Nedávno tomu bylo rok. S Hurníkem jsem se tehdy rozloučil článkem „Poděkování Lukáši Hurníkovi, končícímu šéfredaktorovi stanice Český rozhlas – Vltava“

   Budiž přičteno Renému Zavoralovi k dobru, že se s Hurníkem pracovně nerozešel, ale nabídl mu jiné uplatnění v Českém rozhlase. Zároveň Zavoral v krátké době vyměnil i další šéfredaktory a vedoucí pracovníky.

   Nového šéfredaktora Vltavy hledal Zavoral poměrně dlouho. Jím očekávaný proces změn na Vltavě se tedy protáhl a bude realizován až letos v říjnu. Po celou dobu Hurníkovy nepřítomnosti na Vltavě fungovala tato stanice podle principů, které nastavil Lukáš Hurník za dobu svého šéfredaktorování. A fungovala skvěle! To je nejlepším důkazem dobré Hurníkovy práce.

   Přes dosažení „kmetského věku“ je Lukáš Hurník stále mladý. Pokud se současný generální ředitel dožije bez odvolání konce svého druhého funkčního období,bude stejně starý jako Lukáš Hurník dnes. A dnes se Lukáš Hurník může ohlédnout za úspěšnou první polovinou života, kdy za ním zůstalo kus dobře vykonaného díla v Českém rozhlase i na poli hudby, ale také krásná rodina a několik dalších pečlivě pěstovaných zálib.

   Přeji Vám do dalších let hodně zdraví a tvůrčího elánu, pane Hurníku!
Tomáš Němec, posluchač Českého rozhlasu.

Šéfredaktor stanice Český rozhlas Vltava Lukáš Hurník na veřejné diskusi o budoucnosti stanice Český rozhlas Vltava, kterou pořádala Rada Českého rozhlasu 9.3. 2016

8. 7. 2017

Vzpomínka na 2. července 2014

Vono to ňák dopadne,
i když asi blbě.
Snad mě něco napadne,
i když asi blbě.
Držte mi palce,
ať najdu znalce
na problémy světa
co řeším už léta.
Má mysl je hluchá,
páč po ránu nejsem čilý
jako Marcel Šůcha.
Vezmu si dvě bedničky,
půjdu koupit ředkvičky
na náměstí na trh,
pak budu mít navrch

29. 6. 2017

Vzpomínka na 29. červen 2014


Chtěl bych být jednou zdráv. 
Naparoval bych se jako páv.
Zajel bych si do Londýna
a šel bych tam do kina.
Kdyby přišel ten den
a splnil se mi sen,
že bych nemusel chodit
v nepohodlných ortopedických botách,
ale mohl bych se brodit
loužemi v modrých plátěných botách,
co se jim říkalo tenisky
a nebolely v nich menisky.
Lidi, to si neumíte představit,
když vám tělo neslouží
a nemůžete s ním 
bez nebezpečí do louží.
Prsty na rukou když máte chromé,
těžko u dam získáte dobré renomé.
O zdraví můžete jen jedním prstem
psát báseň
a přitom vám nezbývá 
než beznadějí kousat si dáseň

16. 6. 2017

Pusa je hymnou lásky (facebooková diskuse pod obrázkem)



Radim napsal:
 To pořád říkám... Jen se divím, že skoro nikoho nevidím 

Tomáš napsal:
No, když to vztáhnu na sebe, tak neexistuje nikdo, kdo by mě chtěl vidět. Pokud někoho chci vidět já, tak se sice ozvu a někdy dojde i k setkání. Ale nejdřív tomu předchází dlouhá anabáze typu "já bych sice rád, ale nemám čas. Ozvi se za týden (měsíc, atd....)". Když se to po obé době opakuje, zpravidla se na to vyseru i já.

Radim napsal:
To zní, Tome, povědomě, jako bys mě pomalu citoval.

Nikol napsala: 
Stačí říct, čas si udělám vždy.

Radim napsal:
 Se přeci uvidíme na Spartě v úterý... Jsi ale hodná... Tady to je spíš braný, jak psal Tomáš... Domluvit se a pak na to všichni serou.

12. 6. 2017

Vzpomínka na 12. červen 2016

Šukací panenky
si rozpínaly halenky
a Václav Hrabě k tomu recitoval
a já jsem velkej frajer býval.
Dneska už mi zbyla jenom jedna.
Bylo to na konci ledna,
když jsme se tehdy potkali
a jeli spolu na Bali.
Od té doby mám jen jednu
šukací panenku,
co rozpínám jí každý večer
halenku.

27. 5. 2017

Domácí stereotypy

Míša napsala
Takový to, když zůstanete sama doma, nikdo po vás nic nechce, nemusíte vařit oběd, a tak chaoticky těkáte z místa na místo a snažíte se likvidovat za týden nahromaděné resty... na balkoně věšíte vyprané prádlo, ale hele, kytky by bylo potřeba zalít, cestou z balkónu do koupelny s konví pro vodu zjistíte, že je potřeba umýt umyvadlo, v kuchyni, kam jste si došli pro Cif, je potřeba opláchnout hrnek a nacpat myčku, ježíš, taky čůrat se mi chce!, a hele, umýt záchod a rovnou tam vytřít by nebylo od věci...
Se na to asi vyprdnu a naleju si víno...
Jo, už teď!!

Tomáš napsal:
 Co na tom? Já jsem doma sám už 18 let. Málokdy za tu dobu přišel někdo na návštěvu. Poslední roky jsem dokonce rád. Takové kraviny neřeším. Nemusím uklízet. Poslední dobou mi všechno jde tak pomalu, že nám den naplněn l prasknutí. Když někam jdu, nebo nám delší program mimo dům, jde celý další den úplně vyřízený. Když si vzpomenu, že v mládí jsem šest let bydlel po ubytovnách v různých místech republiky, přijde mi, že jsem to nebyl ani já. A taky jsem byl furt v přírodě. Dobře jsem viděl a nechodil v ortopedických botách a o holi. Tak přece dnes nebudu řešit nějaké prkotiny. 

Míša napsala:
 Hele, Tome, já vyrostla v tom, že v sobotu dopoledne se uklízí a oběd se na stůl dává přesné v poledne.To se pak ty zažitý stereotypy těžko odbourávaj. Za chvíli, i když jsem tu sama, chytnu nerv, že je 12 a já nemám uvařeno! 

Tomáš napsal:  

Já jsem rád, že nemusím žít ve stereotypech, ve kterých jsem vyrostl. Nerad na to vzpomínám. Ale chápu, že stereotypy s dětství jsou u žen velmi zakořeněny. U mé matky byly zakořeněny až do její smrti v jejích 74 letech. Pod pojmem "u nás doma" Měla vždycky na mysli dobu, kdy vyrůstala se svými rodiči a sestrou. Vařit se moc nenaučila, protože "u nás doma" měli kuchařku a paní k dětem. Po znárodnění se situace diametrálně změnila. Matka se sice z nutnosti všechno naučila, ale holt nebylo jí to vlastní. A mě už teprv ne. 

24. 4. 2017

Setkání Klubu rozhlasové analytické publicistiky (KRAP) bude 20. května 2017 v Praze

(Pozvánka zkopírována z klubové facebookové stránky)

Potvrzujeme termín našeho celoklubového setkání v sobotu 20. května 2017 v Praze, v rozhlasové budově, v Galerii Vinohradská 12

PROGRAM:
14:00 – 15:00 Hlavní host (Jana Klusáková – Knihy Plus)
15:00 – 16:30 Diskuze o klubem vypracované reflexi analytických pořadů Českého rozhlasu (Petr Sobotka - Meteor, Matouš Hrdina – vedoucí programu stanice Wave)
16:30 – 17:00 Volná diskuze

Těšíme se na všechny příchozí.




Vzpomínka na setkání z roku 2016

22. 4. 2017

Kouzelná noc v divadle Orfeus

   Včera jsem zažil opět jeden pěkný večer v divadle Orfeus. Hru Slawomira Mrožka Kouzelná noc jsem tam viděl už po třetí a skoro jsem litoval, že jsem na ní nechodil častěji. Je to jednoaktovka pro dva herce a jednu herečku, která bývá v divadle Orfeus doplněna ještě něčím. Když jsem ji viděl poprvé přede dvěma lety, bylo to kompletní nastudování tehdejšího pricipála divadla Radima Vašinky, tedy v první půlce doplněné jednoaktovkou A.P. Čechova Labutí píseň v osobité interpretaci Radima Vašinky.

   Moje druhá návštěva Kouzelné noci v divadle Orfeus byla loni na podzim. Večer byl poznamenám nedávným odchodem pana Vašinky do hereckého nebe. Avšak pan Vašinka se tu objevil stejně, a to v dokumentárním filmu o putování divadla Orfeus.

   Včerejší představení doplnila současná principálka divadla a dlouholetá opora pana Vašinky Irena Hýsková čtením cikánských povídek nazvaných Strejček koňská noha. Malý hlavní sál divadla Orfeus byl zcela naplněn. Přesto jsem se dozvěděl, že v uplynulých měsících byla dvě představení Kouzelné noci zrušena pro malý zájem publika. Je pravda, že lístky na představení nejsou nikde předem v prodeji a naplnění sálu probíhá většinou rezervacemi po internetu. Vstupné je dobrovolné a vybírá se vlastně až po skončení představení. Je možné, že včerejší představení Kouzelné noci bylo poslední, je možné, že bude znovu obnoveno v příští divadelní sezóně.

   Vzhledem k tomu, že i herecké soubory, které hrají v divadle Orfeus, jsou patrně z větší části amatérské, asi už nezbývá mnoho sil,času a peněz na propagaci. Já jsem se o včerejším představení dozvěděl asi před deseti dny z informace, kterou na svém facebookovém profilu sdílel jeden z herců představení, pan Jan Vaculik. Program divadla Orfeus najdete na jeho webových stránkách http://www.orfeus.cz/03program/program.php Na představení je nutno chodit včas, protože divadlo Orfeus je umístěno v bývalém protileteckém krytu jednoho z domů v Košířích na Plzeňské ulici. A protože to je v bytovém domě (dříve činžovní dům) chodí členové souboru otevírat při zazvonění na domovní zvonek.


   Doporučuji všem, aby alespoň jednou do konce divadelní sezóny toto divadlo navštívili. Dopravní spojení je velmi dobré! Několika tramvajemi druhá stanice za Andělem se jmenuje U zvonu a divadlo Orfeus je jen několik desítek kroků od ní.

21. 4. 2017

Co jsem si odnesl z prezentace jedné expertizy a jedné analýzy, kterou uspořádala Rada Českého rozhlasu 19. dubna 2017

    V přednáškovém sále Galerie Vinohradská 12 se při této příležitosti sešlo asi 20 posluchačů, převážně z řad vedoucích pracovníků Českého rozhlasu a to i těch opravdu vrcholových, jak dokládá přiložená fotografie.


Na fotografii v nejbližší řadě zleva: šéfredaktor stanice Český rozhlas Dvojka,
ředitelka programu Českého rozhlasu, ředitelka výroby Českého rozhlasu, 
šéfredaktor stanice Český rozhlas Vltava
ve vzdálenější řadě šéfredaktor zpravodajství, 
přítomen byl i ředitel zpravodajství Českého rozhlasu (není v záběru)


Co zaujalo nejvíce mně


expertíza Veřejná služba v mediální sféře

BBC se zajímá pouze o to, zdali dojde k doručení veřejné služby. Zdali služba těm, pro které je určena, tedy britské veřejnosti, zdali se k nim dostává. V Česku je naopak kladen důraz na analýzu obsahů. Tedy zda to bylo vysíláno. BBC se ptá cílových skupin, zda-li si myslí, že BBC v dané oblasti (např. .politika, náboženství) poskytuje dostatečnou službu, zdali se tázaný  cítí v této oblasti uspokojen. A pak následuje druhá otázka, zdali je pro něj ta oblast důležitá. Cíle veřejné služby musí tedy být definovány konkrétně a nikoli vágně.

K tomu bych chtěl dodat, že Český rozhlas spíše dlouhodobě soutěží se soukromými vysílateli o poslechovost jednotlivých stanic, ale sledování doručení obsahu cílovým skupinám se zatím příliš nezabývá

*****

 Analýza náboženského vysílání ČRo

Je rozdíl mezi náboženským pořadem a pořadem o náboženství.

K tomu bych chtěl dodal, že mě osobně nechybí ve vysílání Českého rozhlasu náboženské pořady, ale pořady o náboženství.

3. 4. 2017

3. dubna 2017

Nemoh jsem ji míti,
musel jsem se zlíti.
Je to tedy k zblití
takovýhle pití.
Než jsem popad vidle,
dosáh jsem Dna pytle.
Tam už seděl u stolku
Šána - koukal na holku.
Přivítal mě se slovy:
Nemoh jsem ji míti,
musel jsem se zlíti.
Zlili jsme se oba,
byla pozdní doba.
Pak nám řekl Dušan,
místní velkej hošan:
Seberte svý sakypaky,
snad trefíte domů taky.
Dopil jsem poslední dvanácku
a chytil poslední jedenáctku.
Šána popil ještě víc,
Bůh ví, jak se dostal do Neratovic.

2. 4. 2017

31. března 2017

Seděl jsem ve fotelu,
volal jsem do bordelu.
Dnes mi hučí v kládě,
pošlete mi ňáký mládě!
Exkluzívní blondýna
přiletěla z Londýna.
Řekla jméno - Natálka,
řekla cenu - fakt pálka!
Zpíval jsem jí dumky,
bylo to bez gumky.
Bylo to jen na dva dny,.
pak jsem platil porodný

1. 4. 2017

Zprávy s Davidem Kabele – co řešila Rada Českého rozhlasu v březnu 2017

   Na jednání Rady Českého rozhlasu se občas dostanou témata, která nejsou ústřední, ale někteří radní je považují za důležité a někteří za úsměvné. Na únorové veřejné schůzi otevřel radní Petr Šafařík zajímavé téma. Sdělil, že na stanici Český rozhlas Plus se pravidelně ozývá ohlášení „Zprávy s Davidem Kabele“,  zatímco on si myslí, že by mělo být správně skloňováno  „Zprávy s Davidem Kabelem“. Na únorové schůzi byla debata o tom, že se správnost skloňování jména Kabele prověří a případně Český rozhlas zjedná nápravu. Na březnové veřejné schůzi otevřel radní Petr Šafařík toto téma znovu. Nyní následuje přepis diskuse o tomto tématu na březnové veřejné schůzi rady Českého rozhlasu. .

■     ■

Záznam z veřejného zasedání Rady Českého rozhlasu 29.3.2017 (od času 12:40 min. do času 17:17 min. 3. části záznamu )

(začátek přepisu)

Petr Šafařík, člen Rady ČRo: V návaznosti na únorovou veřejnou schůzi. Já jsem tady zmínil takový zajímavý příklad, kdy Jeden z moderátorů neskloňuje své jméno, své příjmení, jakkoli by to podle pravidel pravopisu a gramatiky být mělo. Připomenu, že je to ten případ „Zprávy s Davidem Kabele“. Jakkoli, jak jsem zmiňoval, by podle příručky jazyka českého by to asi mělo být s Davidem Kabelem. A pan generální, myslím, zmiňoval, že to budou konzultovat s právníky nebo možná svým oddělením. Tak jestli tak učinil, to by mě docela zajímalo. Ten výstup. Ještě pak k tomu budu mít nějaký komentář.

Hana Dohnálková, předsedkyně Rady ČRo: Pan generální ředitel:

René Zavoral, generální ředitel Českého rozhlasu: S panem Kabelem.

Hana Dohnálková, předsedkyně Rady ČRo: To bylo skoro jak z té příručky. Tak.jestli je to

Petr Šafařík, člen Rady ČRo: Pardon. Vnímám, že je to je asi zase nějaká ironie ze strany pana generálního ředitele. Nicméně, chtěl bych poprosit, jestli by mohla být možná normální odpověď, když tam zmiňoval, že tu odpověď bude konzultovat s někým. Tak k jakému výsledku se dobrali při tomto dotazu.

Hana Dohnálková, předsedkyně Rady ČRo: Já bych poprosila o normální odpověď, s kým to bylo konzultováno a jaký je výsledek.

René Zavoral, generální ředitel Českého rozhlasu: Tak ta odpověď nebyla nenormální. Já jsem dal za pravdu panu Šafaříkovi, že to má být „s panem Kabelem“. Bylo to špatně, kolegové na to byli a budou upozorněni.

Hana Dohnálková, předsedkyně Rady ČRo: Pan kolega Šafařík.

Petr Šafařík, člen Rady ČRo: Děkuji, no , já jsem rád, ale protože jsem někdy včera slyšel zase tu stejnou formulku řečenou zase v té formě jiné, tak mě to trochu zaráží. Nicméně jsem za to rád. Jinak tady není pořizován videozáznam, pouze audiozáznam, tak je to možná škoda, že nejsou vidět ty různé úsměvy, možná až úsměšky. Tak já bych k tomu doplnil, že já jsem toto pondělí se na tu věc zeptal na příslušném místě k tomu určeném, a sice v jazykové poradně Ústavu pro jazyk český. Hovořil jsem s paní doktorkou Smejkalovou o tom. A ona sdělila, že také v téhle věci doporučují, aby to bylo skloňováno. Takže já osobně jsem vycházel z toho, právě že Český rozhlas by to tak měl uvádět. Těší mě, že to bylo potvrzeno, ale zřejmě se to nedostalo k tomu samotnému moderátorovi.  Mně samozřejmě nejde o toho konkrétního člověka, který, myslím, navíc jsem to říkal i na únorové veřejné schůzi, že myslím, je moderátorem kvalitním s příjemným projevem, a tak dále.  Mně to zajímá i z toho důvodu, že opravdu  ten Český rozhlas se v téhle věci významně podílí i na úzu třeba i výslovnosti a proto třeba když tam jsou stejné jevy třeba na stejné stanici  blízko od sebe řečeno rozkolísaně. Řeknu případy. Třeba britské premiérky. Jednou je to „tyrýza mejová“ jindy „tereza mejová“ nebo francouzský politik je jednou „alán žipé“ podruhé „alán župé“ . A někdy za to zazní třeba ještě v rozhovoru moderátora se zahraničním zpravodajem, a není to jednotné. Tak to jsou, myslím, zajímavé věci. Navíc nejde jenom o slova. Někdy, možná jste postřehli, zahraniční stanice i přední stanice, přední média vedly debatu o tom, jestli třeba nazývat ten takzvaný islámský stát tímto spojením. Jestli se mu tím nedodává nějaká identita nebo kvalita, kterou ve skutečnosti ta organizace, ta instituce nemá.  A podobných případů by šlo uvést víc. Tak jenom jestli, protože jsem viděl, že to tady vzbuzovalo u kolegů zvláštní reakce. Tak bych si tuto vlajku jakoby jazykové kultury dovolil zvednout.   :

Hana Dohnálková, předsedkyně Rady ČRo: Já děkuji a přiznám se, že jsem se také usmála. Pan kolega se na mně významně podíval, takže když není videozáznam, přišlo mi to úsměvné.  A pokud to jméno nebylo v pořádku včera jste říkal ve vysílání, pane kolego, opět toho pana redaktora Kabeleho. Teď se skoro bojím to vyskloňovat.  Tak jenom můžeme poprosit, aby už to po dnešní veřejné schůzi bylo v pořádku. A to teď není ironicky. Teď abychom se vrátili do nějakého modelu. Že si myslím, že řada z nás ctí správnou češtinu. Pan generální ředitel ještě k tomu?

René Zavoral, generální ředitel Českého rozhlasu: Moderátor na to bude upozorněn, samozřejmě. Příště už to neudělá.

(konec přepisu)

■     ■

Formulace „Zprávy s Davidem Kabele“ byla řečena i po titulcích zpráv ve zprávách na stanici Český rozhlas Plus dne 1. 4. 2017 v 6:00, v 7:00, v 8:00,  9:00 a 10:00. hodin (po březnové schůzi Rady Českého rozhlasu).  Je zřejmé, že buď se tato informace stále nedostala k moderátorovi Davidu Kabelemu, nebo na stanici Český rozhlas Plus si ověřili, že formulace „Zprávy s Davidem Kabele“ je správná.

odkaz na audiozáznam z veřejné schůze  Rady Českého rozhlasu  29. 3. 2017


odkaz na hodinový záznam vysílání stanice Český rozhlas Plus v 10:00 hodin dne 1.4. 2017 - http://www.rozhlas.cz/plus/zaznamy/#/2017-04-01/10

31. 3. 2017

KUPŘEDU DO MINULOSTI – Rada Českého rozhlasu řešila stížnosti posluchačů proti zrušení pořadu

   Na své březnové schůzi odpovídala Rada Českého rozhlasu i na devět stížností, které se týkaly zrušení pořadu "Kupředu do minulosti" na stanici Český rozhlas Dvojka. Internetovou petici proti zrušení tohoto pořadu podepsalo 1800 (!!!). posluchačů - viz https://www.petice24.com/protest_proti_zrueni_poadu_kupedu_… V následujícím odkazu je odpověď Rady Českého rozhlasu a také obsáhlá odpověď programové ředitelky Evy Hazdrové Kopecké a šéfredaktora stanice Český rozhlas Dvojka Martina Gromana iniciátorce petice posluchačce Daně Bočkové - odkaz http://www.rozhlas.cz/…/stiznost-posluchacky-d-bockove-ohle… Na stránce Rady Českého rozhlasu si můžete přečíst i stížnosti dalších osmi posluchačů a odpovědi na ně http://www.rozhlas.cz/rada/stiznosti/ 


   Ze zvukového záznamu ze schůze Rady Českého rozhlasu vyplývá, že Rada Českého rozhlasu dostala tyto stížnosti od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Lidé, kteří si na něco stěžují, si často do dnes tyto rady pletou a nechápou rozdíly mezi nimi.

   Přestože tento pořad nepatřil k mým oblíbeným, opravdu stojí za pozornost, že tolik posluchačů (v této chvíli 1804) petici za zachování pořadu podepsalo. Taková aktivita posluchačů Českého rozhlasu se nevyskytla od roku 2008, kdy 10 tisíc posluchačů podepsalo petici proti změnám na stanici Český rozhlas Radiožurnál, který tehdy vedla do dnes Českým rozhlasem vyzdvihovaná Barbora Tachecí.