The Story of Us (Náš příběh)
(Druhá šance)
V sobotu 22.dubna uvedla Česká televize americký film z roku 1999 „The Story of Us“, který přišel do České republiky pod názvem „Druhá šance“. Přiznám se, že jsem se na film docela těšil, protože herce Bruce Willise mám rád. Nelíbí se mi všechny filmy s ním, ale to není jeho vina. Willis natáčí hodně akčních, téměř zabijáckých filmů a ty mě nepřitahují. Zdá se mi, že v nich nemůže ukázat tolik hereckého umění, které jsem začal obdivovat v televizním seriálu Moonlighting z roku 1985, kde hrál skvěle spolumajitele detektivní agentury a měl prostor na předvedení svého všestranného hereckého umění.
Název „Druhá šance“ mi mnoho neřekl, domníval jsem se, že půjde o nějakou kriminálku. Proto mě překvapilo, když jsem uviděl titulek originálního názvu filmu „The Story of Us“, což i se svými nevalnými znalostmi angličtiny bych hravě přeložil jako „Náš příběh“. Důraz na slovo „náš“ (= us) vynikl i tím, že během úvodních titulků písmena US vytvářela grafický rámec. I v průběhu filmu mi bylo jasné, že film vypovídá životní příběh manželské dvojice, čili „náš příběh“ a druhou šancí se zabývá až ve zcela posledním záběru, kdy se manželé rozhodnou společně pokračovat v dalším životě. Uvědomili si totiž, že za patnáct let společného života vytvořili vztah, který nechtějí bourat jenom proto, že začali být unaveni denní rutinou. Film ukazuje jejich vzpomínky, vzpomínky z pohledu každého z nich na patnáct let společného života. Je to tedy jejich příběh.
Film je pro mne zajímavý tím, že neukazuje souboj mezi dobrem a zlem. Ukazuje jak dva v zásadě dobří lidé, kteří se při společném životě dostali do situací příjemných i nepříjemných, se dostanou do dlouhodobé situace vzájemného neporozumění. Takový příběh zažívá každý z nás. Je to příběh o vztazích. Nemusí to být vztah partnerský, může to být vztah mezi rodiči a děti, mezi sourozenci, přáteli, sousedy a podobně. Všechny ostatní vztahy jsou však jinak deklarovány. Rodiče, zejména ty slušné rodiče, budou vždycky spojovat společné děti. Rodiče, děti a sourozence by vždy mělo spojovat nějaké pouto. Děti by však měly být v tom případě dobře vychovány. Nejedná se o to, aby měly materiálně všechno na co si vzpomenou, ale aby nežily v citové chudobě.
Vy kteří chodíte na mé stránky častěji, už jste si mohli přečíst příběh mého života v několika pohledech a v různých souvislostech. Nebudu v tomto článku psát všechny odkazy, vy stálí čtenáři to víte, vy noví čtenáři můžete listovat mými články.
Myslím, že vztahy se musí aktivně budovat. Někdy to trvá léta a stejně se to nepodaří. S manželkou se můžete rozvést, ale děti vám zůstanou, stejně tak, jako vám zůstanou jiní příbuzní. Nikoho však nemůžete přinutit, aby vás do svého života vzal. V článku „Z obliga“ jsem psal o svém otci, který se se mnou léta nestýkal. Všechny mé pokusy o navázání vztahu skončily neúspěchem, protože otec vycházel z předpokladu, že já musím být takový, jakým on si mě přeje mít.
Nyní je téměř čtyřiaosmdesátiletý otec už čtvrtým měsícem v nemocnici, prognóza jeho dalšího života je nepříznivá. Celkem sedmkrát jsem jsem ho byl v nemocnici navštívit. Vztah už nemá naději na zlepšení. Na druhé straně mě netěší sedět v nemocničním pokoji a poslouchat jeho sdělení o tom, že je správné, že mě vydědil, protože jsem se k němu nechoval správně. Říká nesmysly a polopravdy, kterým se naučil za ta léta věřit. Že jsem lhal u rozvodového soudu s jeho druhou manželkou, že jsem se odmítl stýkat s jeho třetí manželkou, že jsem ho nepozval na pohřeb své matky, zatímco jeho druhou manželku a její rodinné příslušníky ano. Už mu ani neodporuji, otec neuznává jiné vysvětlení než své. Když mě však na závěr mé návštěvy u něj v nemocnici o Velikonočním pondělí vyhodil s tím, že mě není nic do toho co s ním bude a že mi není povinen sdělovat, kdo ho v nemocnici navštěvuje, tak jsem rezignoval. Vím, že otec původně nechtěl, abych se vůbec dozvěděl, že v nemocnici je. Mně v závěti vydědil a veškerý majetek odkázal synovi své poslední manželky. Ten po její smrti vlastně už není ani otcovým příbuzným. Ale otec udělal závěť už před pěti lety, v době, kdy byl relativně zdráv. Nyní jsou okolo něj zcela cizí lidé, kteří ho sice znají několik desítek let, ale kteří s ním manipulují tak, jak on s nimi manipuloval, když byl ještě v plné životní síle. Ti ho donutili údajně závěť změnit, údajně v můj prospěch. Musím zdůraznit slovo údajně, protože to jsem se dozvěděl od těch lidí, na kterých on je nyní závislý. Nikoli citově, ale domnívá se, že nad nimi má stejnou moc, jako ji měl před dvaceti nebo třiceti lety. Nyní mají oni moc nad ním. Avšak jak je to ve skutečnosti, o tom se otec se mnou odmítl bavit. Vadí mu, že žiji životem, za jehož nitky on už dlouho netahá. Zvláštní je, že ti lidé, kteří nyní otce obklopují si mysleli, že je pro mne důležité dědictví po otcovi. Divili se, že tomu tak není. To, na čem mi záleželo, co jsem částečně zdědil po matce, to jsem musel dokoupit od otce za peníze. Jinak by to také spadalo do otcova vyděděného majetku. Po každé, když jsem za otcem přišel do nemocnice a přinesl mu něco, co si objednal, zaplatil mi to a několikrát se zeptal, zda mi opravdu není nic dlužen. Chtělo se mi vždy vykřiknout: jsi mi dlužen celé dětství a mládí, táto! Ale nemělo by to smysl. Naučil se během života poměřovat vše penězi, myslel si, že člověk se dá buď nějakým způsobem koupit nebo zkorumpovat, nebo nemá pro něj cenu, aby se s ním bavil.
To je také „The Story of Us“, čili „Náš příběh“, ovšem druhou šanci už jsme propásli. Mého otce to nemrzí, protože ho vždycky rozčilovalo, že jsem se nechtěl zapojovat do jeho intrik proti jiným lidem, dokonce i proti mé vlastní matce. A mně už je to dnes jedno. Na rozdíl od těch lidí, na nichž je dnes můj otec závislý, nechci mu ničit na těch několik měsíců života jeho vylhané pravdy. Nechci ho přesvědčovat o tom, že jsem se na závěr jeho života „polepšil“.
The End
Komentáře
[2]24.04.06 15:41:47Point*
:-( Tomasi,ma nejaky vyznam pitvat sve velmi osobni trable, zivotni prohry a zklamani az takhle pred "svetem?" Proc??????..... K panu B.W. jen tolik.Je to skvely herec ve filmu,ale v zivote ten nejvetsi hajzl.Totez plati o R.Crowe (gladiator) N.Cage (8mm), P.Hilton (dedicka hotel.kolosu)... a velke vetsine dalsich. Film je film a realita, realita...
[3]24.04.06 17:53:50mluvka Tomáš
Pointe, dobrý film je podle mne takový film, který odráží realitu světa a snaží se najít východiska. Nepřemýšlím o tom, jaký je Bruce Willis ve svém osobním životě. "The Story of Us" byl pro mne film, inspirující k zamyšlení. Já nežiju ve filmu. Žiju v konkrétním prostředí, mezi konkrétními lidmi. Píšu o tom, co má cenu pro mne. Nikoli proto, abych pobavil jiné. Možná tomu nerozumíš, protože uznáváš jiné životní hodnoty než já.
[4]24.04.06 18:26:07mluvka Tomáš
Zajímavé je Pointe, že ty tady z jedné vody na čisto napíšeš o Bruce Willisovi, že je to hajzl. Pochybuju, že ho znáš osobně tak dobře, abys to o něm mohl napsat. Jenomže na Bruce Willise je dobře vidět, protože hraje ve filmu a jeho život možná hodnotí kdekteré noviny. Možná, že ty jsi taky hajzl, Pointe, jenže na tebe není vidět. Kdoví? Nikdo neví, kdo jsi.
Nemusí ho znát osobně, možná to vyčetl z bulváru a už si dělá závěr
[6]24.04.06 19:53:50mluvka Tomáš
Asi ano. Je snažší ukazovat na lidi, na které je veřejně vidět, než se snažit dopídit se své vlastní životní cesty. Zvláště, když ta životní cesta je už hodně za polovinou a třeba se nějak nepovedla.
[7]24.04.06 20:03:47Point*
;))) Bezpochyby mate ve vsem pravdu.
Jenom zpetne - na osobnim blogu se clovek muze vypisovat, o cem chce. Od toho je to osobni blog. Pokud s tim ma nekdo problem, nemusi dotycne clanky cist. Osobni pocity a zivotni peripetie nejsou nicim, za co by se mel clovek stydet.
OdpovědětVymazatA autorovi clanku asi jen: Palec nahoru (a hodne sil).