25. 10. 2009

Čeští Vietnamci - jiný pohled

25.10.2009 09:01 - 02. Deník -trvalý odkaz

Čeští Vietnamci - jiný pohled


   Nějak dnes nerozlišuji mezi kinem, televizí a DVD. I když mnoho lidí mi říká, že zážitek v multikinu je úžasný, zatím jsem tam nebyl. Naposledy jsem byl v kině na Formanově filmu Lid versus Larry Flint  a ten je z roku 1996.


    Byl jsem tehdy v tom prostoru, který zbyl k kina Květen na Vinohradské ulici v Praze. Za mého mládí to bylo kino, které patřilo k těm luxusnějším. Když jsem tam byl naposled - bylo to krátce po premiéře filmu - tedy asi v roce 1997 - kino Květen bylo velmi zpustlé. Řady sedadel špinavé a otřískané. V kině nebyl skoro nikdo, asi jako když se v době normalizace promítaly sovětské filmy. Kupodivu se už prodával popcorn, který byl sem tam rozsypán v sále. Jednotná cena vstupenky byla 100 ká (za mého mládí byly v tomto kině ceny odstupňovány od 9 do 12 ká. Jak jsem již psal, tehdy patřil květen k luxusnějším kinům, protože měl širokoúhlé plátno. Do jiných kin, jako např. do blízké Flóry stál lístek polovic. Kino Květen zaniklo krátce po mé návštěvě a dnes jsou tam herny a tuším i lechtivé varietní programy.

   No nic, proč plakat nad rozlitým mlékem? Dnes jsou jiné problémy, které jsou podle mě důležitější.
Včera jsem viděl televizní pořad "Divadlo žije".  Byl i o festivalu divadelních her německého jazyka. Podíváte-li se do záznamu na 22 minutu a 30 vteřinu, uvidíte upoutávku na projekt Mezi Prahou a Drážďany 'leží Vietnam' . Uvidíte tam Vietnamky hovořící plynulou pražštinou. Přitom vlastní hra je v němčině a na videoupoutávce vestejnojmenném článku


uvidíte Vietnamku hovořící plynulou němčinou. Jsou to už Vietnamci, kteří se tu narodili a jimž patří budoucnost České republiky. Jsou na rozdíl od Cikánů se vzdělávají a dobře se "integrují", protože pracují lépe než Češi.

   Myslím, že do deseti let budou mít své poslance v českém Parlamentu i zastupitele na radnicích. Já vím, že jsem od kina zabočil jinam, ale připadá mi to aktuálnější, než pro mne nezajímavá hollywoodská filmová produkce. Zatímco cikánská, tzv. romská problematika nepřizpůsobivých občanů je českými médii snad až zveličována, o postavení lidí jiných národností narozených a vyrůstajících posledních dvacet let v České republice média vytrvale mlčí. Patrně čekají, až jejich neuspokojivý život se dostane do stádia veřejných protestů a možná i násilností. To pak bude zase téma pro české novináře!!!

Jenže třeba si pak budeme muset přiznat, že přistěhovalci jsou schopnější než Češi.
Komentáře
Článek je bez komentářů

Měl jsem si něco přát - Miss ČR 2009

 25.10.2009 00:09 - 02. Deník -

Měl jsem si něco přát - Miss ČR 2009

   Soutěže Miss ČR často nesleduji. Většinou proto, že dívka, která mě připadá nejsympatičtější, nepostoupí ani mezi posledních šest.  Jedinou výjimkou byl ročník, kde vyhrála Pavlína Baburková a to už je 17 let!!!

   Včera jsem čistě náhodně narazil na internetovou stránku idnes, kde měly finalistky Miss ČR 2009 své videomedailonky. Říkal jsem si: to jsou pokroky, a medailonky jsem si přehrál. Většina dívek měla velice nucený a nepřirozený slovní projev, někdy i nepříjemný hlas. Jediná, která mě zaujala, byla hnědovláska Aneta Vignerová z Havířova. Krásná dívka s příjemným hlasem a kultivovaným projevem. Chtěl jsem pro ni na internetu hlasovat, ale anketa byla už uzavřena. Televizi v době volby Miss 2009 jsem zapjal z nedostatku síly dělat něco kloudného. Zaujal mě úvodní slovní projev Karla Gotta a Lucie Bílé.  Nepřeříkávali se na rozdíl od Miroslava Etzlera, který uváděl vlastní volbu Miss. Moje oblíbenkyně Aneta bohužel zapadla do nerozeznatelnosti plejády soupeřek. V těchto soutěžích většinou zápasím se snahou rozpoznat „která je která“. Navíc Aneta se mi zdála až přespříliš zmalovaná a vyumělkovaná, což jí ubíralo na přirozenosti včera shlédnutého videa. Jenom opravdu nádherně zazpívala sametovým hlasem. Pořad jako takový se mi zdál k nekoukání. Obětoval jsem 9 korun a poslal Anetě hlasovací SMS, než jsem si uvědomil, že volí jen porota a ta má pravidelně ode mne rozdílný vkus. Kupodivu však Aneta Vignerová vyhrála! Podívejte se na její představovací video než ho na idnes smažou nebo dají do archivu. Při přehrání videa patně budete muset přetrpět reklamu. Ve chvíli psaní tohoto článku je to jakási reklama na domy v anglickém stylu. Jsou hrozné, prosím, takový dům si nekupujte.


      Měl jsem si něco přát. Třeba by se mé přání splnilo.  Abych pravdu řekl, dokonce jsem si ani nepřál, aby Aneta Vignerová vyhrála. Byl jsem přesvědčen o tom, že moje volba zvítězit nemůže
.
Komentáře
Článek je bez komentářů

22. 10. 2009

Dýně

22.10.2009 23:32 - 02. Deník -trvalý odkaz

Dýně


   Přečetl jsem si na webu jeden článek,  v němž ji jedna česká slečna stýská nad tím, že by chtěla slavit halloween a že nemůže sehnat dostatečně velkou dýni. Zaujalo mě to natolik, že jsem si vyhledal, co je to halloween .

Ve wikipedii se praví:

     

   Halloween je svátek, který se slaví 31. října, většinou dětmi, které se oblékají do strašidelných kostýmů a chodí od domu k domu s tradičním pořekadlem Trick or treat (Koledu nebo Vám něco provedu) a „koledují“ o sladkosti. Svátek se slaví většinou v anglických mluvících zemích, převážně v USA, Kanadě, Velké Británii, Irsku, Austrálii, Novém Zélandu aj. V Česku se Halloween moc neslaví.

Tradičními znaky Halloweenu jsou dýně, speciálně vyřezané se svíčkou uvnitř (tzv. Jack-o'-Lantern), dále čarodějky, duchové, černé kočky, košťata, oheň, příšery, kostlivci atd. Barvy černá a oranžová.
     

   Nevím, jak mají být takové dýně na halloween velké. Viděl jsem maličké vyřezávané dýničky v prodejně Madal Bal na pražské Floře, ale celkem běžně je vídávám i v pražských obchodech ovocem a zeleninou. Jsou zhruba velké jako lidská hlava. Dnes jsem dvě takové nabídky vyfotil.


Tyto krásné dýně byly vystaveny ve Vršovicích před vietnamskou zeleninou. Vietnamka si myslela, že si asi dýni koupím, ale já jsem si ji jen vyfotil. To mladé vietnamské paní připadalo dost podivné.

Dýně září z dálky  i za typickou vietnamskou dodávkou.

Večer jsem šel nakoupit do blízkého supermarketu Albert na pražských Vinohradech a dýni jsem uviděl opět. Neváhal jsem se vrátit domů pro fotoaparát a dýni vyfotit.


Jestlipak taková dýně na halloween musí být ještě větší? A jestlipak se v Anglii si každý tu dýni pro halloween koupí, vydlabe a preparuje sám nebo už se kupuje hotová, něco jako v Česku lampión?

   Vidíte – lampión! Za mého dětství jsme chodili 7. listopadu do lampiónového průvodu a oslavovali Velkou říjnovou socialistickou revoluci. Někdo měl v lampiónu svíčku, jiný v ní měl žárovičku na baterku. Škoda, že lampiónové průvody zanikly. Tím, že jim byl dán politický podtext, automaticky byly odstraněny  tzv. sametovou revolucí v roce 1989. Ani nevím, jestli se ještě dnes lampióny prodávají v každém papírnictví jako kdysi. Východní rituály jsou zvolna nahrazovány těmi západními. První máj – lásky čas v době tepla byl nahrazen sv. Valentýnem v zimě, Mezinárodní den žen v březnu byl nahrazen svátkem matek v květnu a nyní patrně lampiónový průvod bude po letech nahrazen halloweenem. Že bychom tedy navštívili vietnamské zelináře a pustili se do dlabání dýní? S tím ovšem musí začít mladá generace, která radostné lampiónové průvody nepamatuje.

lampión
Komentáře
Článek je bez komentářů

18. 10. 2009

O mrtvých jen dobře - 3.část

18.10.2009 01:57 - 09. Klub volných novinářů -trvalý odkaz

O mrtvých jen dobře - 3.část


   Já jsem  Miroslava Jelínka poznal až v posledních třech letech jeho života, kdy jsem se více méně omylem zapojil do obnovování Klubu volných novinářů, ustaveného v devadesátých letech a poté rozpadlého. Miroslav Jelínek se mi jevil jako sebestředný stařec, který nedokáže vnímat realitu a je pravým opakem stále vnímavého Jana Petránka.  Nikdy jsem nepochopil, proč se obklopil dvěma mladými místopředsedy – Radkem Kubičkem a Janem Punčochářem, kteří si nedokázali jako novináři vydobýt profesionální uznání nejen kolegů, ale ani čtenářů a posluchačů. Celou dobu jsem měl pocit, že tito hoši dokázali využít odtržení starého pána od reality a dovedně jím manipulovat k dosažení jakýchsi svých cílů. Zájemce odkazuji například na své články Záměry pánů Kubička a Punčocháře a Valná hromada Syndikátu novinářů ČR a Sedm kulí, ale i další v sekcihttp://tomuv.denik.sblog.cz/klub_volnych_novinaru/

   Starý pan Jelínek se zasloužil o to, že Syndikát novinářů při jeho osmiletém vedení zůstal profesní organizací většinou novinářů naprosto ignorovanou nebo chápanou čistě formálně. Nevychoval žádné své nástupce, kteří by byli novinářskou obcí ctěni. (Pokud se ovšem novináři dokážou navzájem ctít pouze na základě profesních dovedností bez ohledu na názorové rozdíly.)

   Pana Miroslava Jelínka je mi jako člověka velmi líto. Narodil se do špatné doby.  V dětství zažil 2. světovou válku. Jako mladý se zapojil do obnovy československého státu a za svou angažovanost musel na dlouhá léta zaplatit zákazem výkonu profese. Když se opět k novinářské profesi mohl vrátit, byl už za zenitem svých schopností. Ne každému člověku je dáno, aby si udržel pružné myšlení jako pan Jan Petránek. Nelze mu to zazlívat. Jediné, co je mu možné vytknout je, že byl na sklonku svého života málo sebekritický a při poslední valné hromadě Syndikátu novinářů opět kandidoval do řídícího výboru a nechal se zvolit předsedou. Tím vydal Syndikát novinářů nezodpovědnému vedení pánů Jana Punčocháře a Radka Kubička.

   Na páně Jelínkův pohřeb přišli většinou novináři senioři – členové Klubu Pražského jara. To jsou většinou ti, kteří byli z médií po roce 1969 vyhozeni. V Syndikátu novinářů je i mnoho těch seniorů, kteří pracovali v médiích až do roku 1989. Ti však leckdy už těžko shánějí práci dnes. Na pohřbu se potkali i ti, kteří zákulisně soupeří o moc v Syndikátu.

   Syndikát novinářů totiž na noze vláčí kouli v podobě majetku ve výši mnoha desítek milionů. Člověk, který tam nemá na všechny strany osobní kontakty, se v tom nevyzná. Není možno ověřit si, kdo mluví pravdu a kdo hájí čí zájmy. Já sám ve snaze pomoci dobré věci jsem letos v únoru podlehl přemlouvání jedné takové skupinky a stal jsem se předsedou nově založeného Odborového svazu novinářů. Naštěstí pánové, kteří mě k tomu přemluvili, pochopili brzy, že nejsem tak snadno manipulovatelný jako pan Miroslav Jelínek a už mi nesdělují, co bych měl a neměl udělat. Už se neozývají vůbec. Ale kdo ví, co se stane, až se někdo v Syndikátu novinářů chopí moci po zemřelém panu Miroslavu Jelínkovi.

   Pohřeb pana Miroslava Jelínka se konal za velmi chmurného počasí.  Vytrvale padal drobný déšť se sněhem a byla zima. Pomalu jsem vycházel ze strašnického krematoria. Přede mnou rozpačitě šli oba místopředsedové Syndikátu novinářů ČR Punčochář a Kubičko. Choulili se pod jedním deštníkem. Možná, že přemýšleli o tom, kdo z nich se nyní stane předsedou Syndikátu, nebo uvažovali, kdo je svrhne.

   Abych setřásl nepříjemné myšlenky, zašel jsem do známé cukrárny a dal jsem si štamprličku becherovky a dobrý zákusek. Byl to prohřešek proti mé dvouleté redukční dietě, ale pomohl mi vnímat zase cosi jiného. U vedlejšího stolku seděli dva mladí muži. Částečně se spolu bavili, částečně se nevnímali a telefonovali kamsi svými mobily nebo psali zprávy.


Uvědomil jsem si tu rozdílnost myšlení generací. Tito hoši zajisté nehledí dozadu na to, co bylo před čtyřiceti, ba třeba jen dvaceti lety. Mysleli dopředu. Způsobem, který už „osmašedesátníci“ nejsou schopni zvládnout.  Aby se Česká republika dostala dopředu, musí tato mladá generace převzít moc. I v ní budou idealisté, i v ní budou Kubičkové a Punčochářové. Ale nebudou zatíženi minulostí. Oni ještě nechápou, že i oni zestárnou a budou stejně zkostnatělí jako dnešní staří.

   Nemá smysl se vracet do minulosti. O mrtvých jen dobře. Syndikát novinářů mohou pohřbít jen ti živí, pokud budou opakovat chyby mrtvých.
Komentáře
Článek je bez komentářů

O mrtvých jen dobře - 2.část

18.10.2009 01:47 - 09. Klub volných novinářů -trvalý odkaz

O mrtvých jen dobře - 2.část


   Velmi citlivě se rozloučil s Miroslavem Jelínkem známý rozhlasový publicista a jeho vrstevník Jan Petránek. Hovořil o celoživotním dialogu, který s panem Jelínkem vedl. Vyzdvihl jeho novinářskou preciznost a organizační schopnosti. Závěr jeho procítěného rozloučení však byl ještě smutnější. Petránek konstatoval, že není od Miroslava Jelínka příliš věkově vzdálen a tudíž se s ním možná neloučí nadlouho. Za Hospodářské noviny se s Miroslavem Jelínkem rozloučil šéfredaktor Petr Šimůnek. Pohovořil o Jelínkovi jako o laskavém, milém člověku. Do své smrti byl Miroslav Jelínek zaměstnán v Hospodářských novinách jako vedoucí oddělení styku se čtenáři. Za Syndikát novinářů, jehož byl pan Jelínek předsedou od roku 2001, se s ním nerozloučil nikdo.



   Nejpodrobnější životopis Miroslava Jelínka jsem našel ve zprávě časopisu Týden.  Píše se tam, že Jelínek vystudoval v padesátých minulého století letech žurnalistiku a od roku 1960 do roku 1969 byl šéfredaktorem deníku Mladá fronta.  Podílel se na obrodném procesu, a proto byl usnesením ÚV KSČ zbaven funkce.  V období tzv. normalizace pracoval jako izolatér a výškový montér ve výrobním družstvu. Do mediální sféry se vrátil po listopadu 1989 jako šéfredaktor obnoveného časopisu MY 90-91, posléze vedl deník Právo lidu. Do samého závěru svého života byl redaktorem Hospodářských novin.

Zapojil se do obnovy novinářské organizace, která s názvem Syndikát novinářů ČR nahradila zkompromitovaný Československý svaz novinářů. Současně byl předsedou Klubu novinářů Pražského jara 1968. V posledním období se jako předseda Syndikátu novinářů ČR intenzivně věnoval obhajobě zájmů novinářů zejména ve vztahu k tzv. "náhubkovému" zákonu. "V jeho osobě odchází významný novinář, který se nikdy nezpronevěřil svým zásadám a přesvědčení," uvedli zástupci syndikátu.

klikni - 3.část
Komentáře
Článek je bez komentářů

O mrtvých jen dobře - 1.část

18.10.2009 01:40 - 09. Klub volných novinářů -trvalý odkaz

O mrtvých jen dobře - 1.část


   Ve čtvrtek 8. října mi napsal pan Sígl, starší novinář, kterého si nesmírně vážím pro jeho činorodost: „Nevíš, kdy má pohřeb Miroslav Jelínek? Bombarduji dotazy Syndikát novinářů a na jejich stránkách nic není, telefon nikdo nebere“.

   Nevěděl jsem ani, že pan Jelínek, předseda Syndikátu novinářů České republiky, zemřel. Poměrům v Syndikátu jsem se nedivil. Předseda Syndikátu už byl starý a o chod Syndikátu se měl starat jeho mladý místopředseda Jan Punčochář, který si vydupal před dvěma lety na řídícím výboru Syndikátu novinářů místo placeného manažera.  Z něj se letos v létě po anglicku vypařil do televize Prima. To však by bylo jiné téma, o kterém si můžete přečíst v článku Valná hromada Syndikátu novinářů ČR a Sedm kulí.

   Ale abych se vrátil k informaci o úmrtí a pohřbu pana Jelínka. Na konec přece jen na web Syndikátu kdosi potřebné informace vložil. Nerad se na web Syndikátu dívám. Nikdy nebyl příliš kvalitní, ale placený manažer Punčochář z něj udělal poměrně nepřehlednou záležitost. Podívejte se sami. Součástí webu Syndikátu novinářů je internetový časopis Mediažurnál. Ten již tři měsíce nefunguje a ukazuje takovouto chybu:

 
   Toto jsou jen drobnosti, které jsou jen malou ukázkou toho, jak starý pan Jelínek vedení Syndikátu novinářů nezvládal a obklopil se lidmi, kteří jím mohli snadno manipulovat. Zdálo se, že krátce před smrtí prohlédl a do internetového Mediažurnálu napsal článek, kritizující vlastního místopředsedu Jana Punčocháře. Za nedlouho poté přestal internetový Mediažurnál fungovat. Měl ho na starosti pan Punčochář. Kdo ho má na starosti nyní, to ví patrně jen Bůh.

Na pohřeb pana Jelínka přišli z drtivé většiny jeho vrstevníci – senioři.
 

   Svým způsobem je aktivní v Syndikátu novinářů České republiky pouze tato skupina. Jiné věkové skupiny novinářů možná ani odchod předsedy Syndikátu novinářů nezaznamenaly nebo ho nepovažovaly za významný.

klikni - 2.část
Komentáře
Článek je bez komentářů