27. 12. 2007

Fiktivní dopis otci

27.12.2007 16:37 - 03. Lidé -trvalý odkaz

Fiktivní dopis otci

úkol od psychologa


navazuje na článek  -  Vánoce jsou konečně za mnou! -  2.část

Táto,
je 18.října 2007, 3 hod. 45 minut ráno. Už bych ti asi nikdy nepsal, hlavně ne dopis takovéto obsahu. Píšu ho kvůli sobě. Můj psycholog mi říkal, že mi to pomůže, abych se s tebou vnitřně vyrovnal. S tebou jako s problémem. Kdybys četl tento dopis, řekl bys, že tě napadám či osočuji. Není tomu tak.  Píšu jen to, co si myslím. Dokonce nemám ani potřebu, aby ses to v reálu dozvěděl. Byly doby, kdy jsem stál o to, abys mě pochopil. Dnes už je mi to jedno.  Jsi už starý, nemocný a dřív nebo později umřeš, aniž bys dokázal pravdivě pohlédnout na svůj život. Užíval sis a zůstala po tobě spálená země. Teď na smrtelné posteli závidíš mně, svému synovi, že jsem mladší a že momentálně jsem na tom lépe než ty, protože se mohu pohybovat. Nevadí ti, že tu po tobě nezůstalo nic, s čím bys mohl být spokojen, vadí ti, že si už nemůžeš užívat. Dokonce ti asi vadí i to, že jsi ještě neumřel, protože žít bez toho, abys mohl dělat důležitého a ukazovat svou moc, pro tebe nemá smysl.

   Můj psycholog říká, že patrně máš takový způsob uvažování, že okolní svět považuješ za součást sama sebe. Moc tomu nerozumím, protože si myslím, že všichni lidi považují určitým způsobem okolní svět za součást sama sebe. Je fakt, že sis vždycky vynucoval na svém okolí, aby jednalo podle tebe. Považoval jsi to za své vítězství a ona to byla vlastně prohra. Proto jsi musel své přátele vyměnit za nové vždycky, když jsi je nějak podstatně podrazil.  Tvůj život neprobíhal kontinuálně od narození až do současnosti, ale vždy jsi v sobě musel smazat předchozí život, protože tam byli jen samí lidé, kterým jsi nějak ublížil. Když jsme se sešli před pěti lety po smrti tvé poslední ženy Jarmily v kavárně za přítomnosti tvé neteře Evy, vzpomněl sis na to, jak tě jako šestnáctiletého vzala tvoje dvaadvacetiletá sestra na výlet na Šumavu. Nikdy jsi mi o tom nevyprávěl. Taky v té kavárně jsi hned řekl: to už je pasé.  Jenže minulost nikdy není pasé. Nyní ležíš v nemocnici  a čekáš až umřeš.  Zaháníš vzpomínky na uplynulý život, protože na každém kroku jsou v nich lidé, kterým jsi ublížil. Některým jsi ublížil jen proto, že jsi měl pocit, že nad nimi musíš vyhrát, jiným jsi ublížil ze zlomyslnosti. Nemyslím, že bys dnes nějak bilancoval a svůj život rozebíral. Spíš na něj nechceš myslet. Jenomže mozek je zrádný a myšlenky se v něm často převalují bez toho, jak bychom si to přáli. Vztah s mnoha lidmi v životě pro tebe skončil nějakou neshodou. Prostě jsi nad nimi nevyhrál a tak ses s nimi přestal stýkat.  Mnoho lidí jistě taky nepřekouslo tvou specialitu, žes je nějak podrazil a pak ses tvářil, že se nic nestalo a „co jsme si, to jsme si, odpusťme si.“

   Nikdy jsem však nepochopil, proč jsi neustále chtěl být jakýmsi prostředníkem mezi vztahy jiných lidí. Tvůj příkaz, že se musím přestat stýkat se tvou druhou ženou Helenou a začít se stýkat se tvou třetí ženou Jarmilou, který jsi mi dal na naší první schůzce po patnácti letech od chvíle, kdy jsi mne „zavrhl“, mi připadl směšný. Vůbec jsi nevěděl, zda se s Helenou stýkám či nikoli. Tvůj mylný předpoklad vycházel z faktu, že ona byla na pohřbu mé matky – tvé první ženy a ty nikoli. Nikdy jsi nepřijal fakt, že já jsem tě prostě na tom pohřbu nechtěl, protože jsi mojí matce celoživotně ublížil a považoval bych za pošpinění její památky, kdybys na jejím pohřbu byl. Byl jsem opravdu vděčen tvé sestře Jarušce, že ani ona ti to neřekla. Helena na rozdíl od tebe se chovala k mé matce velmi slušně, i když se vlastně seznámili až poté, kdy ses s Helenou rozvedl. S Helenou a její rodinou jsem se stýkal v rámci normální slušnosti, protože oni ke mně za trvání vašeho manželství chovali daleko lépe než ty. Tohle jsem ti mnohokrát řekl a ty jsi mi na to řekl, že lžu. Jenže ono nejde jen o to, co si myslíš ty nebo jak ty interpretuješ pravdu, ale co si myslím  a cítím já. A to tebe nikdy nezajímalo. Proto sis myslel, že ti odporuji. Neodporuji ti. Máš právo myslet si, co chceš. Ale já mám stejné právo a takové právo má jakýkoli jiný člověk.

   Chápu, že mě nechceš v nemocnici vidět, chápu, že jsi mě vydědil. Máš pocit, že jsi nade mnou nezvítězil. A okolo tebe mohou být jen lidé, nad kterými jsi zvítězil nebo které sis dokázal koupit.  Před ostatními se izoluješ. Nezapadají do tvé představy o tvé vlastní dokonalosti.

   Na rozdíl od tebe já nemám pocit, že bych nad tebou zvítězil. Nikdy jsem neměl pocit, že bych s tebou nějak bojoval. Vždy jsem se jen bránil tvým záludnostem. Musím konstatovat, že jsem se jim neubránil. Osvobodilo mě od nich jen tvé stáří a jím vzniklá tvoje fyzická i psychická neschopnost tyto záludnosti realizovat. Naopak chápu nedobrý vztah s otcem jako určitou prohru. Jenže já jsem nenastavil pravidla tohoto vztahu. Žil jsem pouze tak, abych uhájil svou vlastní vnitřní integritu. Bránil jsem se, ale neútočil. Dnes už  tě neobviňuji z toho, jak jsi mě psychicky trýznil v minulosti. Jsem však rád, že už nemáš možnost permanentně negativně ovlivňovat mou současnost.                                                                          Tomáš
Komentáře
[1]10.02.08 22:12:36Angee
..mám dojem, že je tam mnoho nenapsaného, nevyřčeného...a myslím si, že Ti ten dopis moc nepomohl. Ale i tak Ti přeji, aby to ve Tvém životě bylo všechno v pohodě a neudělal´s stejnou chybu, jako Tvůj otec. Angee

Žádné komentáře:

Okomentovat