29. 4. 2007

Jaké to je? - 1.část

29.04.2007 18:10 - 02. Deník -trvalý odkaz

Jaké to je? - 1.část

(být invalidním důchodcem)

   V jídelně Apetit jsem potkal mladého muže. Říkám mladého, přestože ho pamatuji ještě mladšího. Ale před těmi dvanácti lety byl jistě mladší. Vypadá však úplně stejně. Menší štíhlý, vlasy ostříhané na krátko až vyholené, brýle. Jemný typ, na pohled jasný intelektuál. Tehdy jsem byl jako rozhlasový reportér na výstavě výtvarníka Jiřího Davida a on byl  na stejné výstavě kurátorem.

   Později jsme se potkávali často v místě bydliště. Občas jsme se zastavili a prohodili několik slov. Když jsem po čase přestal v rádiu dělat, naše konverzace se omezila na pozdrav. Už jsem nebyl mediálně zajímavý. Nyní jsem toho pána (jméno se už vypařilo z paměti, podoba zatím nikoli) potkal po delší době. Zeptal jsem se, jak se má. Pořád stejně. Točí v televizi pořady o výtvarném umění a dělá kurátora.  Řekl, jsem že já už jsem delší dobu v invalidním důchodu. „Jaké to je?“, zeptal se překvapeně, jako by byl znechucen, že se s takovým člověkem vůbec baví. Nečekal na odpověď, rychle se rozloučil a odešel.  mně jeho otázka taky překvapila. Ještě nikdy jsem ji nedostal. Obvykle, když někomu známému řeknu, že jsem v invalidním důchodu, řekne: tak to jsi za vodou, peníze ti jdou a nemáš žádné starosti. Ti někteří, kteří pochopí, že invalidní důchod není zdaleka průměrným platem, se ujišťují: ale chodíš přece někam do práce? Nějak nechtějí pochopit, že nechodím.

   Několik dní jsem přemýšlel, jaké to vlastně je, být invalidním důchodcem. Nevím, neumím na to zatím odpovědět. Ale uvědomil jsem si to dnes, když jsem psal odpověď na jeden e-mail. Vůbec se netýkal invalidního důchodu a přitom má odpověď je typická pro to, jak se mi žije v invalidním důchodu.

   Před třemi dny jsem byl na setkání skupinky lidí, kteří se znají z internetu. Zároveň se mi ozvali známí – manželé Jarka a Ruda, že mají tentýž den k večeru cestu do okolí mého bydliště, jestli bych s nimi nezašel někam do hospůdky. Napsal jsem jim, že do hospůdky ten den jdu a že by mě potěšilo, kdyby přišli také do oné pizzerie. Ani jsem nedoufal, že přijdou, protože ze zkušenosti vím, že lidé, v jejichž okolí se pohybuji, se neradi seznamují navzájem.  Jenže internetové setkání už bylo domluvené a docela jsem se tam těšil, protože jsem to neměl daleko. Jarka s Rudou však opravdu přišli. Začali diskutovat s lidmi, které před tím neznali a byl to docela pěkný večer. Ráno jsem poslal Jarce fotky, které jsem na setkání udělal.

   Napsala mi:
     
Ahoj Tomáši,
dík za pozvání i za fotky, bylo to příjemné posezení. Na vernisáž tentokrát přijdeš? My budeme v úterý v Benešově, ve středu snad přijdeme (jestli v pondělí přežiju ty čarodějnice).
Ahoj, Jarka
     

Na vernisáži měsíční periodické výtvarné výstavy  jsme se poznali. Jarku a Rudu tam přivedl Standa, můj bývalý kamarád a spolužák, se kterým jsem seděl v lavici řadu let od první třídy až do maturity. Standu jsem na vernisáž přivedl já. Standa už tam několik let nechodí, Jarka s Rudou se stali pravidelnými návštěvníky. Standa s nimi chodí do hospody jinam.  Poslední roky ubývá okruh lidí, se kterými si tam povídám anebo které aspoň dokážu poslouchat. A tak jsem Jarce napsal:

klikni - 2.část
Komentáře
Článek je bez komentářů

Žádné komentáře:

Okomentovat