O vulgaritě (také na internetu) - 3.část
prof. MUDr. Cyril Höschl, ČRo2 - Praha, 24.1.2006, pořad "Jak to vidí..."
K takovým velkým sémantickým posuvům dochází ve všech jazycích. Krásným příkladem je angličtina, kde původně velmi vulgární výrazy dnes slyšíte za každou druhou větou v běžných filmech. Kdybyste si je našla ve slovníku, tak se zděsíte. Ale když se v tom jazykovém prostředí pohybujete, tak zjistíte, že o nic nejde, že to zdegenerovalo na úroveň, jako když se v češtině říká „vole, vole“. Není to projev žádné závratné inteligence, ale není to nic obscénního, lascivního nebo nepřijatelného. Z hlediska vulgarity je to dnes už výraz neutrální, asi jako když se řekne „krupica“ na jižní Moravě. Je to tedy slovo jadrné, ale rozhodně není vulgární.
Zuzana Vojtíšková: Vy jste se zmiňoval o telefonátech sem k nám do vysílání. Napadají mě i různé dopisy, které přicházejí k nám do redakce nebo třeba různé internetové diskuze. Tam mám pocit, že se hlásí více vulgárních lidí anebo anonymita způsobí, že si dovolí být vulgární a být hulváti. Podporuje tedy anonymita hulvátství a vulgaritu?
Cyril Höschl: Nepochybně ano. To je jeden z faktorů, který umožňuje na tu masku příliš nedbat. Je to jako s oblékáním. Můžeme si představit, že by člověku nečinilo problémy objevovat se někde nahý, kdyby měl zaručeno, že ho vůbec nikdo nepozná. Dialektika toho, jakými se chceme jevit a jakými opravdu jsme, ta nepotřebuje vysvětlování, o tom jsme mluvili před chvílí. Ta je stará jako lidstvo samo. O tom je většina literárních děl a jevištních dramat. Mluví se někdy s určitým obdivem o zvládání rolí. Ten je dobrý – ten zvládá svou roli (řekněme premiéra).
S určitým odstupem už mluvíme o přetvářce a s odsudkem mluvíme o pokrytectví. Přitom to jsou všechno variace na dané téma. Na dialektiku mezi tím, jací jsme a jakými se jevíme v různých situacích. To téma je vlastně tématem lidské komedie. Může podléhat různým poruchám a může nabývat až chorobných podob. To už jsou projevy, se kterými přicházíme do styku v psychiatrii. Tam je řada chorobných příznaků do extrému vystupňovanou poruchou sociálního chování nebo psychologickou, která je jinak normální součástí naší výbavy.
Představme si, že někdo má sám se sebou výrazné problémy – byl neúspěšný jako dítě, byl v mládí zneužíván, trápen, ponižován. Ten potom může svou trpkost promítat do vztahu ke každému, kdo aspoň trochu připomíná strůjce oněch křivd, ke každému, kdo se mu jeví nespravedlivě šťastnější nebo úspěšnější a zpravidla to bývá jakákoli autorita. Jestliže v dětství trpěl od krutého otce nebo od učitele v polepšovně, od vychovatele ve vězení, od bachaře, tak potom do každé autority se kterou přijde do styku si promítá svoje předsevzetí, že to je postava negativní a že je třeba k ní zaujmout nepřátelský postoj.
klikni - 4.část
Komentáře
Článek je bez komentářů
Žádné komentáře:
Okomentovat