17. 12. 2006

V životě se nedá vše stihnout

17.12.2006 15:15 - 02. Deník -trvalý odkaz

V životě se nedá vše stihnout


   Ivo Lukačovič napsal pěkný článek Neurotické chování ve věku Internetu


Mimo jiné píše i o tom, že mnoho lidí beze smyslu stahuje z internetu vše možné, aniž si to později stačí poslechnout, případně se podívat na video nebo film.

   Čtenář článku Pavel Gloss  napsal do komentáře:

     
Asi jsem také psychopat. Posledních 14 dní v Opeře hezky hromadím záložky s články z weblogů, co mi chodí přes RSS Mirandou. A pro práci na semestrálkách jsem neměl čas to vše číst, a tak skladoval na později. Dostal jsem se k tomu až teď s restem cca 90 článků (takže tedy i konzumuji, nejen sbírám).
     

      Z téhož důvodu jsem před časem přestal odebírat denní tisk.

     Moje matka odebírala několik desítek let deník Lidová demokracie. Později se Lidová demokracie spojila se Svobodným slovem. Asi rok po matčině smrti jsem zjistil, že ráno (někdy i v poledne či večer) vyndám noviny ze schránky, doma je položím na skříňku vedle dveří. Za týden jsem hromádku novin obvykle vzal a bez přečtení odložil do komory na hromadu, kde jsem sbíral papírový odpad. Usoudil jsem, že je to vyhazování peněz a deník jsem odhlásil.

   Do schránky mi dnes chodí pouze Týdeník Rozhlas, který jsem si nechal také z piety k matce. Týdeník rozhlas je podle mého názoru daleko kvalitnější čtení než jakékoli noviny. Nezabývá se politikou ani běžnými denními oznámeními (ty bohužel už nepublikují ani deníky). Týdeník Rozhlas se zabývá kulturou, převážně ve vztahu k rozhlasovému vysílání. Publikuje rozhovory s autory, interprety, redaktory a podobně. Některé známé osobnosti tu mají sloupky svých úvah. Je tu program rozhlasu i televize na celý týden.  Přesto jsem se za poslední dva roky mnohokrát přistihl, jak po týdnu pokládám na skříňku u dveří nové číslo Týdeníku Rozhlas. Předchozí číslo, které tam zbylo nepřečtené, odkládám do jiné skříňky s předsevzetím, že si přečtu alespoň úvodní rozhovor se známou osobností a podčárník, ve kterém se střídají fejetony nejrůznějších lidí. Někdy se to zdaří, jindy ne.

   Jednou za dva týdny vychází časopis „Počítač – Jak na to“ s různými programy na CD-ROMu, takže časopis je zalisován v igelitovém obalu. Někdy časopis doma odložím a za dva týdny při koupi nového čísla zjistím, že jsem u předchozího ještě neodstranil igelitový obal.

   Kupuji si také měsíčník Psychologie Dnes. Jednotlivá čísla s krásnou umělecky vytvořenou barevnou obálkou ukládám na hromádku. V prosinci, když je ročník kompletní a čísla mám přečtená, dávám celý ročník svému psychologovi. Letos, když jsem tuto hromádku vkládal před návštěvou psychologa do tašky, uvědomil jsem si, že jsem tři poslední čísla ani neprolistoval, protože letošní rok mi připadal časopis nezajímavý. Příští rok ho patrně už nebudu kupovat.

   Při hovorech se známými jsem přišel na to, že se stále méně dívám na televizi, takže nevím „co dávali“. Moji známí zase nevědí, „co dávali“ v Českém rozhlase a internet nemají nebo na něj nechodí. Přitom dvě posledně jmenovaná média plně sytí mou potřebu po kultuře, zábavě a informovanosti.

   Někdy také musím žít svůj vlastní život.  Žádné RSS mě neupozorňuje jako pana Glosse, že někdo napsal článek. Když mám čas, podívám se, ostatní jde mimo mne. V životě se nedá vše stihnout.
Komentáře
[1]18.12.06 15:08:45Tenisák
Koukám Tome, že jsme na tom stejně
[2]18.12.06 23:09:44Bída
Bať, bať.. Všechno ne. A to co jsem stihl, stálo to za to, nebylo to zbytečné? Něco, nebo všechno.. Mělo to a má nějaký smysl? Těžká otázka..
[3]25.12.06 22:04:39Petacchi
Tento pocit asi nezná generačních hranic. Také se přidávám.

Žádné komentáře:

Okomentovat