22. 8. 2008

21. srpen 2008 - 2.část

22.08.2008 15:25 - 02. Deník -trvalý odkaz

21. srpen 2008 - 2.část


   Od rozhlasu je to k Národnímu muzeu už jen kousek. Byly už čtyři hodiny. Zahájení výstavy jsem propásl. Ale jak se ukázalo, bylo to jedno, protože bych se na ně stejně patrně nedostal. U vjezdu do nádvoří do muzea kordon policistů právě přehradil chodník. Okolo několik policejních aut. Z nádvoří muzea vyjela kolona černých limuzín s policejním doprovodem. Jedno z aut mělo slovenskou vlaječku. Jak jsem se dozvěděl večer ze zpráv, výstavu zahajovali český premiér Topolánek a slovenský premiér Fico. Na závěr vyšla z nádvoří malá jednotka prezidenské hradní stráže. Šla předpisově jako na Hradě při střídání stráží. Po rozchodu vojáci nastoupili do mikrobusu a odjeli. Po nich vycházeli z nádvoří další oficiální hosté jako  například generální ředitel Českého rozhlasu Václav Kasík. Poté jsem pokračoval na Václavské náměstí pod muzeum. Stál tam sovětský tank s bílými pruhy do kříže – to bylo znamení okupačních vojsk. Na tanku seděli čeští hoši převlečeni do uniforem sovětských tankistů. Jeden z nich zaujatě poslouchal vyprávění starší paní. Ta mu sdělovala, jak to tehdy bylo. Rampa muzea zakrývala papundeklová zeď s dobovými nápisy jako „Lenine vzbuď se, Brežněv se zbláznil“. Na rampě a pod rampou bylo několik dobových aut – modrá volha s bílým pruhem Veřejné bezpečnosti, vládní Tatra 603, městský autobus šedesátých let a podobně. Před muzeem na zábradlí kamenné rampy byly jmenovky lidí, patrně zabitých v pohnutých srpnových dnech roku 1968. Z hlavních dveří muzea vycházelo množství lidí, další vstupovali dovnitř. V nenápadném šedém obleku právě vycházel kardinál Vlk.

   Nemám rád davy, ale rozhodl jsem se, že se podívám dovnitř. Co když je to tam jen dnes. Na schodech do vstupní haly jsem potkal všude přítomného novináře na penzi Miroslava Síglaautora projektu o roce 1968 na webu Syndikátu novinářů ČR.  Není to nic moc, řekl mi, když jsme si v rychlosti stiskli ruku. Po prohlídce jsem si řekl, že sice z hlediska aktivního pamětníka není tato výstava věrnou ukázkou doby, ale pro mladé lidi je jistě velmi cenným zdrojem informací o historicky blízké minulosti.

   Pod stropem vstupní haly byla umístěna velká kostka, na které se ze dvou stran promítaly dokumenty z 21.srpna 1968. Náhle jsem uviděl Milenu. Sledovala obrazovku. Uviděla mne také. Milena byla sousedka z chaty za mého dětství. Naši rodiče byli takoví přátelé, že si byli navzájem za svědky na svatbě. Milena se narodila, když mi bylo šest. Vyrůstali jsme spolu na jedné louce, ale přátelé se z nás nestali. Věkový rozdíl mezi námi byl tehdy velký. Dnes už je minimální. Milena je dnes rozvedená a má tři dospělé děti. Pojedeš na chatu?, zeptala se. Pojedu, odpověděl jsem. Kdy? Až mi bude líp. Bolí mne nohy. Tak se stav, opakovala Milena dvakrát. Málokdy tam býváš, odpověděl jsem, vždycky jsem u vašich zastihl jen některé z tvých dětí. Taky tam bývám, řekla bez zájmu. Nemáme si co říct. Vůči jejím rodičům se cítím trochu provinile. Můj otec se s nimi nebavil více než dvacet let. Po rozvodu mých rodičů se totiž k jeho nelibosti dále přátelili s mou matkou. Milena bohužel nemá v sobě nic z vlídnosti svých rodičů.

   Prošel jsem výstavu a s nostalgií navštívil velký muzejní záchod. V Národním muzeu jsem trávil svůj volný čas v době gymnaziálcích studií. Chodil jsem tam na brigády do zoologického oddělení a staral se o velké akvárium v přízemí. Bylo to od pozimka šedesátého osmého roku. Rovnal jsem doktoru Jiřímu Čihařovi kartotéku a zaučoval se v drobných preparátorských praktikách v zoologickém depozitáři.  Dnes jsem starší než byl dr. Čihař tehdy.

klikni - 3.část
Komentáře
Článek je bez komentářů

Žádné komentáře:

Okomentovat