Cítím se jako odhozená hračka ?
Tato úvaha je komentářem ke stejnojmennému článku přítele Samotáře
-----------------------------
Vono teda, pane Samotáři, máš pravdu. Jenže, na druhé straně si říkám, jak to, že tolik lidí se cítí osamoceně a nedokážou se dát dohromady?
Pan Eduard Tomáš říká: "Není trvalého štěstí v žádném předmětu tohoto světa. Je v nás."
Zdá se mi, že je to nezměrná pravda. Příliš vnímáme své okolí. Nedokážeme vnořit se do vlastního nitra. Pocit štěstí je subjektivní. Zvrácený vrah může pociťovat štěstí, když porcuje svou oběť. Většina lidí naší civilizace však potřebuje to, co můj psycholog charakterizoval slovy: "Lidé potřebují někoho, kdo se podílí na jejich seberealizaci."
Sníme o někom, kdo bude jednat podle našich představ. Často si myslíme, že náš partner musí v první řadě vypadat tak či onak. Není tomu tak. Především musí jednat podle našich představ. Potom se nám přiblíží i svým vnějším vzhledem. Jenže abychom poznali, jak jedná, musíme s ním mít i určité prožitky. K těm nedojde, protože se často navzájem selektujeme hned podle vnějšího vzhledu. Celý život pročekáme, místo abychom život žili.
Já se jako odhozená hračka necítím. Nikdo, vyjma vlastního otce, mě neodhodil. Spíš mě ještě nikdo nesebral, protože mě nerozeznal od smetí, které běžně překračuje na ulici.
Komentáře
Článek je bez komentářů
Žádné komentáře:
Okomentovat