19. 12. 2008

Nebudu zvracet pouze na domácím dvorku - 2.část

19.12.2008 13:07 - 05. Zdravotně postižení lidé -trvalý odkaz

Nebudu zvracet pouze na domácím dvorku - 2.část


   Milí přátelé, možná, že se divíte, proč stále mluvím o sobě a rovnou vám nepředkládám zázračná řešení týkající se Sdružení pro komplexní péči při dětské mozkové obrně.  Chtěl jsem vám jen připomenout, že každý člověk s DMO se potýká s nějakými problémy, které se snaží řešit.

   Pokud člověk s DMO přichází do Sdružení s dlouhým názvem nebo do Střediska s ještě delším názvem, nepřichází většinou proto, že by z nedostatku volného času chtěl pomáhat ještě dalším lidem. V první řadě potřebuje řešit potíže svého každodenního života.  Dlouholetý způsob práce tohoto sdružení je však jiný. Sdružení předem vymýšlí nějaké aktivity, do kterých by se lidé s DMO a často i bez DMO měli zapojit.  Čili člověku, který je časem do sdružení vtažen, problémy neubudou, ale naopak mu přibudou další činnosti, které mu život jen komplikují.  Proto se stane, že po jedné či několika návštěvách už člověka s DMO nic nepřitahuje zpět.

   Když jsem v únoru 2007 přišel poprvé do střediska v Klimenstké, dozvěděl jsem se od tehdejších sociálních pracovnic, že středisko je připraveno poskytovat služby, ale že se obtížně shánějí klienti. Tehdy jsem byl pravidelně vyzýván, abych upozornil své případné známé na činnost Střediska. Sám jsem se však o Středisku dověděl náhodně v místě svého bydliště na ulici od souseda, staršího pána, který sem v té době už chodil na rehabilitaci.  Zajímavé je, že právě jeho jsem už před více než deseti lety lákal, aby jel na některý z rekondičních pobytů, které tehdy pořádala paní Hrádková, ale on vždy odmítl.

   Začal jsem také navštěvovat rehabilitaci ve Středisku a doufal jsem, že se činnost  SDMO po mnoha letech rozběhne ku prospěchu lidí s DMO. Dle mého názoru se tak nestalo.  Když jsem se snažil na něco upozornit, obvykle jsem se dostal do slovního sporu s některým zaměstnancem střediska.  Na tyto konflikty členové výboru nijak nereagovali. V květnu 2008 jsem po konfliktu s novou sociální pracovnicí slečnou Károvou dostal poněkud neobvyklou písemnou omluvu od předsedkyně SDMO dr. Šprynarové. Později jsem se dostal do písemného sporu i se samotnou předsedkyní SDMO.

   Vážení přátelé, před týdnem jsem dostal dopis od části výboru SDMO, určený všem členům sdružení. Tato skupina sama sebe nazývá svépomocnou skupinou. Ve stanovách sdružení jsem se však o takovém orgánu nic nedočetl.  V dopise členům SDMO svépomocná skupina píše:
     
 Možná se věnujete profesi či máte kvalifikaci, díky kterým byste mohli být sdružení i lidem s DMO užiteční, nebo máte jiné dovednosti, znalosti či zkušenosti.  Možná znáte někoho, kdo by mohl pomoci, nebo prostě jen chcete být prospěšní.
     

   I  tato skupina vychází z předpokladu, že členy SDMO mají být takoví lidé, kteří chtějí být někomu prospěšní.  A to považuji za základní omyl v celé dlouholeté činnosti SDMO, který tu chci vyslovit. 

   Lidé s DMO především hledají nějakou organizaci, která by jim poradila, případně i pomohla vyřešit jejich problémy. Kromě ojedinělých výjimek nemají prvotní potřebu být někomu prospěšní.

   Dnes už skoro dvacet let nežijeme v socialismu. Tehdy bylo zvykem realitu skrývat za zářné ideály. Nebyli soukromí podnikatelé, nebyly soukromé banky. Ti dnes pracují s prvotním cílem vydělat peníze a obohatit se, nikoli pracovat pro společnost. Dnes se nepropaguje kolektiv, ale jedinec.  Tak jako podnikatel řeší problémy, které si sám zvolil, tak i člověk zdravotně postižený musí řešit problémy, které si sám nezvolil.  Občanské sdružení by tu mělo být proto, aby mu ukázalo možnosti řešení, nikoli proto, aby za něj problémy  jeho života zcela vyřešilo. Proto by občanské sdružení mělo sdružovat lidi, kteří chtějí pomoci především sami sobě, ovšem nikoli na úkor jiných podobně postižených.

klikni - 3.část
Komentáře
Článek je bez komentářů

Žádné komentáře:

Okomentovat