1. 1. 2010

Života běh - leden 2010 - 1.

01.01.2010 10:22 - 021. Života běh -trvalý odkaz

Života běh - leden 2010 - 1.


1. ledna 2010

   A máme rok 2010. Pro mne je to letopočet téměř v dimenzi sci-fi. Vždyť za mého mládí jsem četl neustálé úvahy o tom, zda lidstvo přežije rok 2000. Dokonce jeden z mých nejoblíbenějších filmů 2001: Vesmírná odysea vlastně celým svým obsahem navozuje velkou vzdálenost tohoto data. A přitom rok 2000 je z pohledu dnešních mladých lidí už dávnou minulostí. Já jsem také nemohl kdysi uvěřit, že bych se roku 2000 mohl dožít, protože jsem si nedokázal představit, jaký budu, až mi bude padesát let. A to mělo být v hodně vzdálené budoucnosti, v roce 2002. No a nyní, v roce 2010 už mám za sebou sedmapadesátku – šedesátka se tedy blíží mílovými kroky!

   Půlnoční ohňostroj na Vinohradech jsem zaspal. Lehl jsem si okolo jedenácté hodiny večerní a opět se zaposlouchal do příjemného hlasu pana Pellara při jeho četbě Čapkových Hovorů s T.G. Masarykem a usnul jsem.

   Ráno jsem se probudil se stanicí Praha Českého rozhlasu. Byla tam zajímavá kombinace vypravěčů. Moderátor Jan Burda, kterého pravidelně vypínám, jakmile ho slyším, protože podle mého názoru je to člověk, který mnoho inteligence nepobral. A k němu Jan Petránek, špičkový rozhlasový redaktor, nyní na penzi. Petránek je patrně nespavec, protože celé noci poslouchá z rádií a z televizí světové agentury a dozvídá se o dění ve světě. Dříve jezdil po světě osobně, dokud mu to komunisté kvůli jeho protiruské aktivitě v roce 1968 nezatrhli. Zažil si dobu v kotelně jako mnozí disidenti. Dnes se zajímá o dění ve světě a analyzuje ho, protože to je jeho koníček. Rozhlasoví redaktoři si ho rádi zvou do svých relací, protože nikdo nemá takový přehled o světovém dění jako on.  Jsou redaktoři, kteří si s panem Petránkem umí povídat na úrovni, protože jednak jsou sami vzdělaní a jednak se dokážou na rozhovor s panem Petránkem připravit. Patří k nim třeba Robert Tamchyna, skvělý redaktor stanice Leonardo, který mě už kdysi uchvátil každotýdenními rozhovory s prezidentem Václavem Havlem. Jana Burdu ke skvělým redaktorům neřadím. I v této tříhodinové ranní diskusi se potvrdila jeho neobratnost. V podstatě se zmohl jen na občasné připomenutí, že za mikrofonem stanice Praha jsou dva Honzové – Burda a Petránek.   Já bych k tomu dodal: sešli se dva Honzové – hloupý Honza a chytrý Honza.

   Pozorováním internetu jsem se na stránkách zaměřených proti Radiožurnálu dozvěděl, že k prvnímu lednu odchází do Francie jako zpravodaj ranní moderátor Jan Pokorný. Nijak se mu nedivím, že chce trochu změnit své pracovní působiště. Patrně mu dlouhodobě stejná práce připadá už monotónní. Mně nikdy tento pán nebyl příliš sympatický. Vzhledem ke svému věku si ho pamatuji jako tzv. mládežnického redaktora v rozhlasu i v televizi. Tehdy jsem ho považoval za dosti velkého a podlézavého flinka. Ze státní televize ho po roce 1990 vyšoupli, v rozhlase se udržel. Musím přiznat, že poslední léta jsem ho považoval za dost pracovitého. Po aféře s Barborou Tachecí před dvěma lety se ujal ranního vysílání na Radiožurnálu a jen díky němu mi připadal Radiožurnál ráno poslouchatelnější než má celoživotně oblíbená stanice Praha. Dokázal těch několik hodin poslechově sladit, mluvil a nedával tam příliš přetočených vstupů a na živé vstupy svých kolegů i politiků a jiných spolupracovníků dokázal zajímavě reagovat a tím celé vysílání sladit. Naproti tomu ranní vysílání Prahy se pro mne postupem doby stalo téměř neposlouchatelné. Ranní Praha je pro mne nyní poslem špatných zpráv, které jsou slepeny buď nevhodnými oslími můstky denně se střídajících moderátorů typu pana Jana Burdy. Možná, že je to dáno špatnou dramaturgií a že ani vcelku tak inteligentní lidé jako Světla Magni, Pavel Kudrna nebo Zuzana Burešová s tím mnoho nesvedou.
   Avšak vstávat každý všední den na začátek vysílání v pět hodin, jako dlouhá léta činil Jan Pokorný, to není jistě nic příjemného.  Často chodím okolo rozhlasu a tak jsem Jana Pokorného potkával okolo desáté odpolední v Café Strop naproti budově rozhlasu, kam občas zacházejí rozhlasáci buď na kávu či minerálku anebo si spolu navzájem popovídat. Někdy mi bylo Pokorného skoro líto. Nechodím do Strop Café úplně každý den, ale téměř vždy, když jsem přišel okolo desáté dopolední, on už tam byl, zrovna asi přišel z práce. Nedávno mu tam dali, jako oblíbenému štamgastovi i fotografii s nostalgickým povzdechem:

Myslím, že už jen ten povzdech volá po tom, aby se Jan Pokorný jen na čas nadýchat čerstvého vzduchu.

klikni - leden 2010 - 2.
Komentáře
[1]30.03.10 13:10:47Erazim Wertheimer
Jen k větě: "Nedávno mu tam dali, jako oblíbenému štamgastovi i fotografii s nostalgickým povzdechem" ... musím dodat, že on není jen štamgast, ale dokonce majitel i provozovatel kavárny Strop zároveň, spolu s Adrianou, jak jinak, než Pokornou .... a k Burdovi: Burda není špatnej, jen se zkrátka nehodí do takového pořadu který jste popsal, ale třeba do Domina. Tamchynovi politické pořadi sedí, ale jeho projev je trochu kostnantý, neveselý a zase by se nehodil do toho Domina .... K všeobecně známému úpadku Prahy: zatímco pan Pokorný i přes tíhu minulosti byl a je přínosný pro Radiožurnál, totéž ale nelze říci o stejném vytrvalci v Čro, totiž řediteli Prahy panu Vejvodovi, ten je podstatnou závadou na kráse a dobovosti stanice, přávě jeho setrvávání na tomto postu dosud neumožňuje pokrok, o rodinných a jiných klanech v rozhlasu nemluvě, Tito a Tyto potom činí v rámci zájmu svého zisku nikoliv posluchačů, funguje zde přísná diktatura, autocenzura a obava o ztátu zaměstnání ...
[2]31.03.10 10:01:11mluvka Tomáš - www
Děkuji za velmi zajímavý komentář.

Žádné komentáře:

Okomentovat