13. září 2012

Ahoj Tomáši,

jak se máš? Nevím zda se ti doneslo, že letos bude zase sraz spolužáků z vysoké školy,  koná  se 5.-6.10. v Janských Lázních, organizuje to, jako minule, Ondra Já tam pojedu autem a nabízím ti, že bych tě tam vzala - někde tě v Praze vyzvednu, a pak tě zase hodím zpátky.

Dej mi vědět, jak jsi se rozhodl.

 Zdraví Katka

Ahoj Katko,

děkuju Ti za pozdrav. O srazu v Janských Lázních jsem se dozvěděl hned, jak Ondra ještě před prázdninami rozesílal informaci s poptávkou, kdo se zúčastní, protože mě měl v adresáři. Už tehdy jsem se rozhodl, že se tak jako minule nezúčastním a napsal jsem mu to. Je pro mne velmi obtížné poslední léta někam cestovat, protože můj zdravotní stav je nevypočítatelný. Nedokážu dva dny dopředu odhadnout, jak mi bude. Nemá smysl tady vypočítávat různé neduhy, které mě poslední léta provázejí. Ale vzhledem k nim nejsem ani nijak zábavný společník. Čtrnáct let, které už jsem v invalidním důchodu dosti pozměnilo můj způsob života. Několik prvních let jsem se snažil vyrovnat se s potížemi a vrátit se zpět do práce. Ale nešlo to. Špatný zrak, zhoršující se pohyblivost a neustálá chronická únava už mi neumožnily ani plné a ani částečné pracovní nasazení. Také jsem byl dost zahlcen řešením různých soukromých záležitostí. O těch já moc nikomu nevykládám, protože jsem zjistil, že z pohledu jiného (a zvláště zdravého) člověka je můj život příjemný a spokojený, jenom já si zbytečně stěžuju. Taky se vyskytne hodně radilů, ale nepomůže nikdo. Určitě to znáš sama. Na druhé straně jsem si vědom, že mnoho lidí je na tom hůř než já. Ale to mi v konkrétní situaci stejně nepomůže. Zjistil jsem, že když něco potřebuju, nejschůdnější řešení je zaplatit si pomoc. Na to potřebuju peníze. Ale protože jich nemám neomezeně, zase musím oželet něco jiného.

Většinou chodím na různá setkání se spolužáky, pokud se konají v Praze. Každoročně se takhle scházíme se spolužáky z devítiletky, se spolužáky ze střední školy dokonce každý měsíc (i když v omezeném počtu). Jenže tam si stejně nemám o čem povídat. Děti ani vnoučata nemám, nepřepočítávám manželky, se kterými jsem se za život rozvedl. Na otázky typu "a co vlastně celý den děláš, když jsi doma" ,  "stačí ti k životu invalidní důchod" nebo "a kam si chodíš přivydělávat" neumím uspokojivě odpovědět. Od té doby, co přede dvěma lety umřel Pavel a loni Maruška, o kterých jsem se domníval, že jsou zdravější než já, uvědomuji si, jak je všechno pomíjivé. A tak žiji jen tak, jak mi zdraví dovoluje a s lidmi, se kterými se dokážu běžně kontaktovat. A to je poslední dva roky vlastně jen prostřednictvím facebooku. A to jsou samí noví lidé, které jsem ještě nedávno neznal, ale mnozí z nich žijí i v mé blízkosti na Vinohradech či na Žižkově. Zajímavé je, že lidé z mé minulosti až na nepatrné výjimky facebook vůbec nepoužívají. Mám na facebooku různá alba fotografií a také jsou tam moje fotky, když mě někde někdo vyfotil.. Jestli chceš, Katko, tak se tam podívej

Milá Katko, děkuji Ti moc za nabídku dopravy na sraz, ale opravdu tam nemám sílu jet. Nevím, co bych si s bývalými spolužáky povídal. Vzpomínat se mi nechce, protože by mi to navodilo nepříjemné myšlenky, jak mě životní okolnosti donutily už téměř před třiceti lety opustit mou milovanou zoologii a zvláště etologii a nejsem si jist,  zda bych na místě dokázal bojovat s onou únavou, která mě tak často a hlavně nevyzpytatelně přepadává.

Milá Katko,

pozdravuj na srazu a třeba mi někdy napiš, jak se daří Tobě.

Ahoj! 

Tomáš