Vánoční dopis psychologovi

   Milý Čárlí,

je to už víc než rok, co jsem naposled navštívil Vaší ordinaci.  Ne, že bych neměl potřebu Vás v průběhu toho roku navštívit, ale v podstatě nevím, o čem bych povídal. Naše sezení jste vždy zahajoval otázkou: tak povídejte, co je nového. A ono není nového nic.  Dostal jsem se do fáze, kdy neřeším žádné vztahy s lidmi. Mám pocit, že mě žádní lidé neobklopují. Ti, co se vyskytují okolo mě, tj. třeba obyvatelé domu, ve kterém bydlím, sestřenice, o které jsem Vám mnohokrát vyprávěl a podobně, na mně koukají přes prsty a já už nemám sílu někomu se vnucovat.  Snažím se ale chodit mezi lidi. Sleduji na facebooku různé kulturní akce, které se odehrávají v mém okolí a navštěvuji je. Většinou jsou to různá autorská čtení amatérských spisovatelů a básníků, doprovázená hudbou amatérských hudebníků. Chodí tam střídavě několik desítek stejných lidí, tak mám dojem, že někoho znám. Obvykle si po takové produkci dáme něco k pití, chvíli si povídáme a společně se vyfotíme. V příloze Vám posílám jednu takovou fotografii z minulého týdne.

   Letos to byly tři roky, kdy jsem přestal brát všechny léky včetně antidepresiv. Jsem rád, že se zatím nemusím zase k žádným lékům uchylovat. Je fakt, že bývám stále dost často unaven, ale připadá mi, že to není tak hrozné, jako když jsem bral léky. Všechno mi jde hodně pomalu. Sleduji svou hmotnost, mám okolo 100 kg, ale už se mi nedaří hubnout jako v letech 2007 a 2008, kdy jsem zhubnul až na 83 kg, jestli si ještě vzpomínáte.  Stále mě bolí nohy, přesto se občas snažím obejít Vinohrady, abych se trochu pohyboval. Mám takovou trasu dlouhou 3 km, obejdu ji za 70 minut, ale většinou si pak musím lehnout a ten den už nic neudělám. Stále mám pocit, že žiju mimo tento svět.

   Před měsícem se mi stala zvláštní věc. Oslovil mě na ulici mladý muž a zeptal se mě, zda si mě může vyfotit. Pak mi řekl, že má internetovou stránku, kam dává fotografie lidí, které vyfotí v Praze a doplní ji nějakým jejich příběhem. Pověděl jsem mu o svém vztahu s otcem. Něco, co už mám v hlavě dlouhodobě přežvýkané i díky tomu, že jsem to mnohokrát probíral s Vámi. Ten člověk si udělal zvukový záznam a pak to k fotografii více méně opsal a dokonce i přeložil do angličtiny a dal to na tu internetovou stránku i na facebook. Tam to během dne přečetlo mnoho lidí a někteří moje vyprávění i komentovali. Další den už tam ten fotograf dal fotku někoho dalšího a tak po několika dnech „zmizela“ má fotka pod nánosem fotek dalších lidí. Bylo to takových mých 24 hodin slávy. Napsal jsem si o tom článek na svůj blog. Kdyby Vás to zajímalo, tak si ho můžete přečíst na odkazu http://tomuv-denik.blogspot.cz/2015/11/24-hodiny-slavy.html

   O minulých Vánocích jsem si koupil na DVD druhou sérii televizního seriálu Terapie, jejíž první sérii jsem Vám před časem věnoval. Nevím, jestli jste se na ni podíval. Mně ten seriál pomohl utvořit si vlastní náhled na to, co mohu od psychoterapie očekávat. Během roku jsem se občas na některé díly podíval znova a použil je svým způsobem k vlastnímu rozjímání nebo takovou náhražku návštěvy u Vás.  O té druhé sérii jsem si napsal recenzi na blog. Kdyby Vás to zajímalo, můžete si ji přečíst na odkazu http://tomuv-denik.blogspot.cz/2015/02/terapie-serie-2.html

   Milý Čárlí, poslední rok se necítím tak vyčerpán, ale pociťuji beznaděj a neschopnost zorganizovat si život. Nejsem schopen se pořád vtírat do přízně lidí, u nichž mám pocit, že se na mě dívají přes prsty. Dělám, jen co stačím. Nemám doma uklizeno a je mi to jedno. Je mi jedno, co si o mně lidé myslí. Chtěl bych nebýt sám, ale vím, že se mi to už v tomhle životě nepodaří. Nejsem schopen se nikomu přizpůsobit pro společné žití a ani nevidím nikoho, koho by můj osud zajímal.

   Letos to bylo 17 let, co umřela moje matka a 5 let, co umřel můj otec.  Vůbec si nedovedu vysvětlit, že těch 17 let žiju já. Nedovedu si představit, jaký by byl můj život, kdyby matka žila ještě o deset let déle. Ale teprve po smrti otce mám dojem, že žiju sám za sebe. Jenomže to neumím.

   Milý Čárlí, někdy mám dojem, že Vy jste jediný člověk, se kterým bych si chtěl popovídat, protože za ta léta toho o mně víte nejvíc. Ale jste o pět let starší než já, máte své problémy a klienti Vás zasypávají svými problémy. Jsem rád, že jste mi pomohl přežít otce. Byl to jediný člověk v mém životě, který mě nenáviděl. Pro jiné lidi jsem vzduch nebo mnou dokonce pohrdají. Ale ta celoživotní nenávist byla něco jiného.

   Pokud jste to dočetl až sem, klidně si mě někam zapište do výkazu pojišťovny, že jsem Vás navštívil.  Doufám, že jste relativně zdráv a že i Vaše paní nemá zdravotní obtíže. Asi se to nedozvím. Psycholog svého pacienta nekontaktuje. Třeba se ozvu příští rok, abych se dozvěděl, zda ještě provozujete praxi.  

   Přeji Vám hezké prožití svátků vánočních a v novém roce hodně zdraví Vám i Vaší rodině.