10. 5. 2018

Samota v nás


   Včera setkání s dvěma skupinami lidí. První byla v Malostranské besedě. S těmi, co nikdy nebyli na facebooku nebo jsou tam jen formálně a druhá večer v Jiným Kafi s těmi co znám přes facebook. Jedna paní z té první skupiny mi říkala: napiš mi někdy něco hezkého mailem a já jsem jí říkal: přihlaš se na facebook. A ona říkala: já už jsem na facebooku byla, ale zase jsem se odhlásila, protože mě to nebaví. Já jsem říkal mě nebaví psát jednotlivým lidem. Proč bych jí psal? Známe se sice takhle z těch setkání asi 25 let, ale kromě těch kulturních setkání nemáme vůbec nic společného. Ostatně ona mi taky nikdy za tu dobu ani nenapsala, ani nezavolala telefonem v době, kdy se ještě používal telefon. Ale ono na tom facebooku je to stejné. S lidmi si píši hromadnou facebookovou korespondenci, která vlastně nesměřuje celkem k nikomu. A když tu sedím ráno a přemýšlím o svých problémech, stejně se nemám s kým poradit. A hlavně nevím, jak mám určité problémy řešit. Ale o tom nebudu psát ani na facebook ani do mailu.

   Zajímavé je, že když jsem dřív ráno nahlédl do facebooku, byla tam už spousta různých sdělení lidí, které napsali hned ráno. To už nějak pominulo nebo mi to facebook neukazuje. Podíval jsem se dnes na stránku asi tři z nich, a kupodivu už ráno nic nepíšou. Asi ten facebook už není tak přitažlivý, co býval. Přemýšlím o tom, kdy se vyskytne něco, co ten facebook nahradí, Něco, nějaký úplně jiný druh komunikace, který si dnes nedovedeme představit. Tak jako jsme si před internetem nedovedli představit, co bude umět jednou internet. 

   Včera mě zaujali tři lidé. Jednak to byl Jirka Šámal, který přišel hrát do Malostranské besedy a vzápětí potom pospíchal na svůj vlastní pořad do klubu Art Space v Řetězové ulic. Jirka je vlastně pořád někde na místě, kde bych ho vůbec neočekával. Pořád se svým Hang Drumem a pořád rozdává radost.    

   Druhým takovým člověkem byl v Malostranské besedě jistý Petr zvaný Šlapeto, kterého také už pamatuji více než 25 let. Když jsem ho poznal, měl neustále potíže se srdcem. Byl na dvou operacích. Dnes je mu pětasedmdesát, má drobné svalnaté tělo a vypadá na padesát. 

   Třetím člověkem, který mě včera zaujal, je Vlasta, kterému se říká Šána. Člověk s kloboukem a s velkým talentem, který však svůj um utopil v alkoholu. Má největšího přítele, jistého Jirku Fučikovského, který si z něj dělá srandu, ale na druhé straně o stále svádí k alkoholu. Na večírku v klubu Jiný Kafe Jirka přečetl ukázku z své připravované knihy. Ukázka byla o alkoholikovi a Jirka dal zřetelně najevo, že předobrazem alkoholika je Šána. Šána seděl tiše, asi nebyl moc rád, že z něj dělá jeho kamarád takovou karikaturní figurku. Ale po skončení programu tentokrát neodešel s Jirkou do jiné Jirkovy oblíbené hospody.

   Každý utíkáme před svou vnitřní samotou nebo před svou neschopností řešit svůj osobní život jinam. Ráno se podíváme na facebook, kde jiní napíšou hromadný výkřik: DOBRÉ SLUNÍČKOVÉ RÁNO A POKOJ V DUŠI VŠEM DOBRÝM I ZLÝM LIDEM!

■     ■
Tento můj příspěvek měl na facebooku během prvního dne 17 „lajků“, tedy označení „to se mi líbí“. Šest lidí mi napsalo komentáře, z nichž vyplývá, že vůbec pro ně není důležité, co jsem napsal, ale že jsem to hezky napsal. Jedna starší paní, která už sama nemůže chodit a žije v domově seniorů, mi napsala soukromou zprávu, že jí mluvím z duše. A že mi už před časem nabídla, že bych se jí mohl svěřovat jako vrbě. Dnes(o den později)  mluvil v rozhlase psychiatr Radkin Honzák. Dal najevo, že že dopisování na facebooku nepovažuje za správný způsob komunikace.

Svůj příspěvek o samotě jsem si zkopíroval ze svého facebookového profilu na svůj blog, který je veřejně přístupný. Ale nikdo ho nečte.



Žádné komentáře:

Okomentovat