Střípky léta 2007 - 13.část
Sestřenice, která je hlavní postavou onoho článku, později zrušila pevnou linku. Údajně z toho důvodu, že na ni stejně nikdo nevolal. Dozvěděl jsem se to tak, že jsem se jí snažil zavolat, když zemřela jedna má učitelka ze základní školy. Byla to její spolužačka z vysoké. Když jsem se sestřenici nedovolal, zjistil jsem na informacích, že číslo bylo zrušeno. Zavolal jsem své 92 leté tetě, její matce, která bydlí ve stejném domku. Ta jí to vyřídila, ale sestřenice se mi stejně neozvala. Proč by to dělala? Telefon je drahý. Zvláště, kdyby musela volat z mobilu na pevnou linku. Od tety jsem se také dozvěděl, že sestřenice občas navštěvovala mého otce v nemocnici. Otec zavolal tetu, řekl, že jeho přítelkyně, o které jsem psal výše a která za ním chodí do nemocnice, šla na operaci a že on něco potřebuje. Otec řekl tetě, ať vyřídí sestřenici, co on potřebuje. Tehdy měla ještě sestřenice pevnou linku a tak mu teta řekla, ať zavolá sestřenici sám. Sestřenice pak za ním údajně několikrát byla. Jenže má také zdravotní potíže a tak tam odmítla chodit tak často, jak můj otec chtěl. Všechno vím jen z doslechu. V televizním seriálu si takové věci říkají lidi přímo anebo přes postavy, se kterými se často stýkají.
neděle 19.srpna
Odmítl jsem strávit odpoledne se svým sousedem, kterému zde říkám Petr. Podstatu našich rozhovorů jsem už popsal v článku Kýble. Neměl jsem sílu poslouchat jeho problémy, které jsou sice pro něj zásadní, ale pro mne žabomyší. Minulý týden jsme seděli v bytě po jeho dědečkovi a on mi vyprávěl, jak zase nemohl vydržet na místě a tak nasedl na vlak a jel se podívat do Tachova na hrob svých předků po matce. Zeptal jsem se ho, zda se někdy zajde podívat také na blízké Olšanské hřbitovy na hrob svého dědečka, po němž má byt a chatu. Řekl, že nikdy, protože děda mu zkazil dětství. Místo, aby s ním chodil na kolotoč, mluvil na něj francouzsky.
Petrův děda byl známý žižkovský lékař už za první republiky. Já jsem ho poznal až na sklonku jeho profesní kariéry, když se naposled oženil a přistěhoval se se svou ženou k nám do domu. Tehdy už byl v penzi a jezdil vypomáhat do Mariánských lázní jako lázeňský lékař. Více ho pamatuji z poslední doby (ta už je také deset let vzdálená), kdy se zabýval léčitelstvím. Chodil se radit s mou matkou, která mu překládala některé jeho texty do němčiny. Řekl bych, že po smrti své poslední manželky, o kterou se velmi hezky staral až do konce, se poněkud pomátl. Ve svých devadesáti letech nastěhoval si do bytu malou, asi pětatřicetiletou ženštinu snědé pleti. Ta měla údajně na Slovensku v dětském domově dvě děti. Pan doktor v té době zavrhl všechny své příbuzné a věnoval se jen této osobě. Jeho vnuk Petr, který s ním po smrti jeho poslední manželky bydlel, se musel vrátit na čas ke svým rodičům. Fyzicky byl tehdy pan doktor vcelku soběstačný, sešel teprve asi dva měsíce před svou smrtí ve svých 94 letech. Ženština v tom bytě byla až do jeho smrti a to i v době, když už na poslední dva týdny museli příbuzní převést pana doktora do ošetřování jinam. Ta patrně z bytu odnesla vše, co mohla prodat a navíc byt velmi zdevastovala. Tohle vše nemůže Petr zapomenout ani pět let po dědově smrti.
klikni - 14.část
Komentáře
Článek je bez komentářů
Žádné komentáře:
Okomentovat